Paní Michaela prožívá
velmi krušné období.

Neplánovaně potřetí otěhotněla, a protože manželova firma právě krachovala, podstoupila interrupci.

Kvůli tomu teď prožívá osobní krizi.

 

Všechno to začalo asi před rokem a půl. Firma,
ve které pracoval můj manžel jako nákupčí, se nečekaně ocitla v konkurzu a nebylo už ani na výplaty. V té době se u nás všechno točilo kolem peněz. Žili jsme, jak se říká, „z ruky do huby“.

 

Já jsem bohužel do rodinného rozpočtu přispívat nemohla. Naše malá dcera Simonka právě začala chodit do první třídy a Tomáškovi bylo patnáct měsíců. Bylo to tenkrát hrozné.

 

Nikdy by mě nenapadlo, že bychom mohli mít takové finanční problémy. V noci jsem téměř nespala a trpěla jsem panickým strachem. Moje myšlenky se točily kolem jediného tématu: peníze, peníze a zase peníze!

 

Co když teď Tomáše propustí? Zvládneme platit nájemné? Budeme pak moci dětem koupit, co potřebují, nebo co si přejí? Jak to s námi bude dál?

 

Začalo mi z toho být špatně od žaludku. Nedokázala jsem pomyslet na jídlo, často jsem zvracela. Nejprve jsem se domnívala, že to jsou „nervy“. Ale pak mi to došlo. Začalo mi být špatně pravidelně hned po ránu. A pak jsem si uvědomila, že jsem už podruhé nedostala menstruaci.

Ještě toho trochu – snažila jsem se zlehčovat situaci. Samozřejmě mě napadlo, že jsem těhotná, ale nechtěla jsem si to připustit. Doufala jsem, že mé problémy jsou jen přechodného rázu a pramení z momentálního stresu a nervozity. Ale hrozivá představa se pomalu měnila v jistotu.

 

Když už to bylo s ranní nevolností stále horší, zašla jsem konečně ke svému gynekologovi. A ten mé obavy potvrdil: „Jste těhotná!“ Z ordinace jsem vypadla, ani nevím jak, a sevření kolem žaludku nabylo na intenzitě. Dost mě ta zpráva vzala...

Najednou bylo všechno převrácené naruby. Místo abych se na dítě těšila, byla jsem zoufalá. Ten pocit jsem neznala. Když jsem přišla poprvé do jiného stavu se Simonou, byla jsem štěstím bez sebe. Stejně potom i s malým Tomáškem. Třetí těhotenství mi ovšem za těchto okolností připadalo jako katastrofa.

 


Večer jsem manželovi všechno s brekem svěřila. Podle jeho zděšené reakce jsem okamžitě poznala, že má stejné pocity. Celý zbledl a pořád dokola opakoval: „Třetí dítě, třetí dítě. Jak to jen zvládneme?“

 

Ten večer jsme si byli po dlouhé době opět velmi blízcí. Vzájemně jsme se utěšovali. Ale to už je dávno pryč. Jsem si jistá, že už tenkrát jsme oba podvědomě zvažovali, zda je rozumné si dítě ponechat. Ale jeden druhému jsme to neřekli.

 

Usnuli jsme si v objetí. Tu noc mě však probudily rušivé zvuky. Byl to Tomáš. Plakal jako malé dítě. Já jsem dál předstírala, že spím, ale pořádně to se mnou otřáslo. On sám nikdy později o té noci nemluvil. Ale moc dobře vím, že už tenkrát myslel na potrat!

 

Tématu přerušení těhotenství jsme se i poté dál ostentativně vyhýbali. Tvářili jsme se jakoby nic, ale v duchu jsme si stále kladli otázku, jak se rozhodnout. Vnitřní hlas mi přitom pořád našeptával: Jak můžeš takhle nezodpovědně riskovat budoucnost celé rodiny? Včetně toho nenarozeného tvorečka?

 

Byla jsem psychicky rozpolcená. Na jednu stranu jsem to vznikající miminko hrozně chtěla, ale na druhou stranu jsem se bála, že to prostě nezvládneme. I na manželovi bylo patrné, že se trápí. Nakonec jsem to vyslovila první: „Co kdybych si nechala pomoct?“ Tajně jsem přitom doufala, že mi to Tomáš začne vymlouvat, ale místo toho jen rezignovaně pokrčil rameny: „Jak myslíš. Možná to tak bude lepší!“

 

..............................

 

Krátce po zákroku manžela skutečně propustili z práce. Zní to možná trochu absurdně, ale v první chvíli mě to potěšilo. Bylo to takové ospravedlnění našeho rozhodnutí. Takové „hnusné“ alibi.

 

Dneska jsem ale přesvědčená, že jsem udělala největší chybu svého života. Tomáš už zase pracuje. Kdyby však práci neměl, jsem si jistá, že bychom to dítě také vychovali. Záleží na lásce a péči, kterou dítěti dáme. Ne na penězích! Kdyby tak scestně uvažoval každý, tak bychom nejspíš vymřeli.

Před rokem jsem se rozhodla pro potrat, protože jsem se bála finančních problémů. Teď už vím, že mnohem víc než hmotná nejistota člověka zlomí pocit viny...

 

Michaela W., Ústí n. Labem

 

Rozhodnutí, které trvale změní celý náš život

 

  • V České republice podstoupí ročně kolem 28 tisíc žen umělé přerušení těhotenství. Přestože toto číslo působí děsivě, má oproti roku 2000 (přibližně 30 tisíc žen) počet interrupcí klesající tendenci
  • Nezvratitelné rozhodnutí podstoupit interrupci ženy často velmi špatně psychicky zvládají. Po zákroku trpí pocitem viny vůči nechtěnému, nenarozenému dítěti. Následkem jsou „noční můry“, nespavost, deprese, střevní potíže
  • V období rozhodování by měla žena vždy vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Ta je nezbytná i tehdy, když už interrupci podstoupila. Odborník klientce pomůže se s pocitem viny vypořádat. K rozhodování je nutné přizvat i druhou zainteresovanou „polovičku“.

 

Reklama