Krásný den,
chtěla bych vám napsat o svém problému, který snad někomu bude připadat banální a třeba mi někdo něco poradí, už se tím velmi trápím a nevím, jak si pomoct.

Je mi 31 let, jsem 9 let vdaná a máme s manželem 2 krásné, zlaté šikovné děti (syn 6, dcera necelé 2), které mi dávají moc radosti. S manželem těch devět let zvládáme střídavě tím, že je všechno v pohodě a máme se moc rádi, a obdobím, kdy se prostě víc hádáme, jsme oba přetažení, asi jako v každém manželství. Manžel sám moc nemá potřebu cokoli mezi námi řešit, většinou je to moje iniciativa, protože se neumím a nechci dlouho zlobit.

Manžel neměl příliš jednoduché dětství - na rozdíl ode mě, takže často narážíme na rysy, které teď už vím, že asi moc nezměním. Mám prostě doma někdy cholerika a dost komplikovaného chlapa, jindy zlatého. S tím bych se smířila, protože vím, že už jsem podnikla spoustu snah od pravidelných rozmluv a rozebírání konfliktů, po knihy, které by si o tom měl přečíst až po psychologa. Vždy mu chvíli to odhodlání něco změnit vydrží, a pak to sklouzne zase zpátky. Ale protože taky nejsem bez chyb, říkám si, že je super, že nepije, živí rodinu, miluje své děti atd.

S čím ale opakovaně nejsem schopna se smířit, jsou chybějící určité charakterové vlastnosti. Je to větší přirozenost, uvolněnost a hravost, která by se projevovala v běžném životě, a větší chuť na sex. Taková milost vůči ženě, kterou vím, že má rád, chuť blbnout někdy jako malí a spontánně se milovat.

Manžel na sex nikdy moc nebyl, a já bohužel ano. Po dvou dětech si připadám daleko více ženou, podařilo se mi shodit po dětech, cvičím, děti zvládám myslím dobře a klidně bychom měli pro sebe každý večer, kdy krásně chodí spát, a mohli bychom si spolu zahrát společenskou hru, pomazlit se atd. Jenže to je to, co si spíš vynucuju, protože když na to čekám, což jsem z taktických důvodů už dělala, tak to prostě klidně měsíc nepřijde a to už je dost na bednu.

Vím, že má hodně práce, téměř každý den sedí u notebooku večer a pracuje, ale s tím jsem schopna se vypořádat, že se o děti přes týden starám sama, ale to, že se mi nevěnuje pak v tom zbylém čase jako ženě, mi strašně chybí. Rozebíráme to spolu, vysvětluju v klidu, píšu mu maily, aby si to mohl v klidu rozvážit, byl kvůli mně u sexuologa, ale zůstalo jen u první návštěvy. Prostě sice něco málo udělá, ale pak zase to stejné.

Cítím se z toho tak frustrovaná, začínám si všímat cizích chlapů. Kdybych byla chlap, možná daleko jednodušeji řeším tuhle situaci nevěrou, jenže rodina je pro mě strašně důležitá, ale cítím se jako v pasti. Snad mi pomůže jít do práce, ale to bude až za rok a půl a co do té doby? Tak moc mi chybí sex a pěkné slovo, zájem muže, že se sama sebe někdy bojím, že selžu. Přitom to manželovi vysvětluju, ale snad sází na to, že jsem hodná, že to kvůli rodině neudělám, nevím.

Poraďte prosím něco nebo mi vynadejte, že jsem nevděčná za to, co mám, snad to potřebuju.

Děkuju Lidka


Má tu někdo dobrou štěpnou radu?
Lidko, hlavně nevěšte hlavu. Podle mě jste se v tom tak úplně neutopila.
Zhluboka nadechnout - rady se blíží rychlostí blesku!

redakce@zena-in.cz

Reklama