Dobrý den, milá redakce a čtenářky ženy-in,
Chtěla bych se zeptat na váš názor nebo radu na jednu událost, která zásadně změnila můj život.

Začalo to seznámením s mým už nyní manželem. On byl z Prahy a já jsem bydlela v malé vesničce políž Ostravy. Dlouho jsme za sebou dojížděli na prázdniny, dovolenou… Manžel bydlel u rodičů v docela malém bytě. S jeho rodiči jsme se dobře snášeli, ale to jsem ještě ani netušila, co se stane. Postupem času jsem se k mému manželovi přestěhovala. S jeho rodiči jsme se snášeli dobře. Zato moji rodiče těžce nesli můj odchod z domu, a tak jsme se pohádali a skoro rok jsme se neviděli.

Všechno probíhalo dobře, všichni jsme se snášeli v pohodě. Samozřejmě že jsme tam nechtěli zůstat napořád. Hledali jsem si byt, ale v Praze… Bylo to těžké, ale snažili jsem se. Pak se to stalo, jeho máma začala navštěvovat psychologa… Nevím, jak se to stalo, ale její nálady se potom začaly měnit podle toho, jak foukal vítr, nebo co si zrovna přečetla v časopisech. Šlo to s ní z kopce… denní výbuchy kvůli špinavé lžičce ve dřezu byly na denním pořádku. Jako vrchol všeho se přihlásila k sektě. No já nevím přesně, jestli je to sekta... ale čtě si nějaké texty, které zavání tím, že se ta organizace snaží manipulovat lidmi a vytáhnout z nich co nejvíce peněz…Tak jsme to nějak ignorovali, já i můj manžel…ale bylo to čím dál horší.

Pak jsem jednoho dne zjistila, že jsem těhotná. Měla jsem hroznou radost, i když jsme dítě neplánovali, moc jsem se na něj těšili. Ale byt se nám pořád nedařilo najít. Musím říct, že celé moje těhotenství probíhalo ve stresu… kdy příjde další výbuch tchyně, kdy mám zase bude vyčítat nedostatečnou vděčnost. O dítěti jsem řekla i mým rodičům, ti byli ku podivu nadšeni. Moc mě podrželi, i když jsem od nich byla tak daleko. Pomohli mi s výbavičkou, kočárkem atd. Také mám nabízeli, že k nim můžeme jít bydlet. Mají dvoupatrový rodinný domek, ve kterém horní patro je opuštěné a nikdo ho nepoužívá. Ale manžel by tam těžko hledal práci. Tak jsme zůstávali bydlet u jeho rodičů. Po narození naší drahé Izabely se sitace na chvíli změnila, všechno bylo v pohodě, tchyně se uklidnila, byla ráda, že je babička. Že bude pomáhat hlídat, vozit kočárek. Musím podotknout, že kočárek vozila jen jednou a že nikdy nehlídala. A to už je naší holčičce 7 měsíců.

Rána přišla po vánocích. Holčička se narodila na začátku prosince. Vánoce byly v pohodě jakoby nic. Tchýně mi ale nějakou dobu po Novém roce napsala SMSku, že se mám odstěhovat. Že se nebude omezovat a že má špatné zdraví. Dokážete si to představit? s ani ne 6týdenním miminkem nemít kam jít. Tak jsem jela s mimi vlakem pětihodinovou cestu až k mým rodičům.
Manžel zůstal v Praze a hledal byt. U rodičů jsem strávila tři týdny, než můj miláček našel byt. Ani si nedokážete ta muka představit. Ten můj vztek a bezmoc. A ještě do toho moji rodiče mi říkali, že to věděli, že to tak dopadne.

Mezi tím mi tchyně mi napsala, že to tak nemyslela a že se mám vrátit. Což bych neudělala ani náhodou. Když jsem se po těch 3 týdnech vrátila do nového bytu, je to malý by,t garsonka nedaleko bytu jeho rodičů, ale já jsem byla moc šťastná, nám to zatím stačí. Je to tu moc hezké. A konečně jsme mělli klid. Ale pak začali chodit omluvné SMSky od tchyně. A že chce vidět vnučku a že to tak nemyslela, že je smutná atd. Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět, tak jsem neodpovídala vůbec.

Pak mi přišla SMSka, že všechny moje věci, které jsem si u nich ještě nechala, mám venku u popelnic a že si to mám vzít, než to někdo ukradne. Tak jsem tam šla, vzala jsem 4 obrovské pytle oblečení a šla jsem domů. Ale to už jsem nevydržela a napsala jí, že je hrozná a tak. No ale nakonec jsem si řekla. Že bude možná lepší, když se nebudeme hádat a tak jsem navrhla manželovi, že bychom mohli přijmout pozvání na večeři, na kterou nás zvala. No tak jsme tam šli, ona se tvářila jako že nic. Chovala si Izabelu a tak. Teď občas zajde na návštěvu. Donese jídlo a tak. Ale mně to nedává spát.

Když vím, co udělala, jak nás vyhodila, chce se mi brečet, vytrhnout jí moje dítě z náruči a utéct daleko a nikdy se s ní už nevidět. Drásá mi to srdce. Nevím, mám to překousnout, kvůli všeobecnému klidu, nebo udělat to, k čemu mě nutí mateřský instinkt.

Prosím vás tímto o radu a názor. Máte podobnou zkušenost? Moc mě to v duchu trápí a nevím, co dál.

P.S: Promiňtě mi chyby adt. Když tohle píšu, mám slzy v očích.

Děkuji ANCHELITA


Milá Anchelito, vím, že asi můj názor ti radost neudělá, ale kvůli dětem bych konflikt nevyvolával. Držel bych se sice stranou, ale babičku bych dětem zachoval. I když úplně bych si dělat na hlavu nenechal...

Reklama