Čtenářka Eva z Benešova nám popsala své obavy, zda se její syn dokáže uplatnit v zaměstnání i bez maturity.

Radek učení na střední škole nikdy moc nedal, prospíval průměrně, ale rozhodně to není žádný hlupák. Je šikovný, přirozeně inteligentní, a tak jsem si vždycky myslela, že to někam dotáhne i přes to, že nosil na vysvědčení čtyřky. Jenže...


Domů se vrátil úplně zničený. Ani zářijový termín opakování maturity nezvládl...

Nezlobila jsem se, nemělo by to smysl. Mohla jsem mít vztek spíš sama na sebe.

Příliš dlouho jsem nechávala Radkovi naprostou volnost. Příliš dlouho jsem zavírala oči nad jeho pohodlností, kdy kašlal na učení a raději se bavil s kamarády z hokeje, nebo hraním na počítači...

 

Najednou stál přede mnou nešťastný člověk, kterému už za měsíc bude osmnáct a který strávil čtyři roky života na gymnáziu, aniž by získal to nejdůležitější – maturitu.

 

..............................

 

Ve škole mi po jeho prvním červnovém fiasku oznámili, že v případě i druhého nezdaru, má Radek šanci opakovat celou maturitní zkoušku příští kalendářní rok. Jenže jak se na ní připraví, když ji nebyl schopen zvládnout nyní, kdy ho k ní „tlačila“ škola? Sám? Přesto jsem doufala, že to v září zvládne.

 

Radek to bral suverénně, tvrdil, že tentokrát maturitu zvládne „levou zadní“ a že se u nich ve škole ještě nikdy nestalo, aby zkoušku někdo ani na podruhé neudělal.

Ale sotva jsem ho přemluvila, aby se alespoň trochu učil, zavolal některý z kamarádů a syn okamžitě vystřelil z domu. Aby mě trochu uchlácholil, brával si učivo s sebou.

 

V duchu jsem stále hledala příčiny, proč Radek dopadl tak, jak dopadl.

Pravdou je, že když se v deváté třídě rozhodoval, kam dál, on sám navrhoval strojní průmyslovku. Vždycky chtěl dělat to, co táta – konstruktéra. Už od dětství ho fascinovaly různé stroje a přístroje.

 

V základní škole se syn učil snadno a dobře. Navíc velmi dobře kreslí. A tak jsme ho s mužem přemlouvali, aby šel raději na všeobecné gymnázium s tím, že se pak bude moci přihlásit na libovolnou fakultu, že tak získá na zásadní výběr profese ještě čas na rozmyšlenou.

 

Ale brzy se ukázalo, že Radek studuje střední školu s velkými obtížemi. Prolézal jen tak tak. Ve třetím ročníku dokonce skládal opravnou zkoušku z angličtiny a o půl roku později z dějepisu.

 

..............................

 

Teď si to kladu za vinu. Nikdy si neprominu, že jsem přehlížela synovy špatné známky, že jsem ho víc nepřitáhla k učení, když ještě byl čas. Mělo mě napadnout, že se blíží katastrofa.

 

A Radek? Teď neví, co dál. Jen nás neustále žádá, ať ho nenutíme opakovat ročník. Prý bude raději pracovat a příští rok to zkusí zase znovu.

 

Jenže já mám strach, že by to dopadlo stejně špatně. Po dlouhých debatách jsme s manželem usoudili, že by pro syna opravdu nebylo špatné, kdyby rok pracoval. Ale pak by se podle nás měl přihlásit do čtvrtého ročníku některé soukromé školy, aby se skutečně na maturitu opakováním učiva připravil, a pak ji snad i snáz získal.

Už jsme se na jedné takové škole ptali. Stálo by to 20 tisíc ročního školného. Dokonce nám nabízeli, že by ho – pokud složí přijímací zkoušku – přijali okamžitě.

 

Mezitím muž sehnal synovi brigádu u nich v závodě. Že by si u nich alespoň část školného sám vydělal. To se ale Radkovi moc nelíbí. Byl by totiž i přes den pod rodičovským dozorem. Navíc se obávám, že by se pak po práci Radek nechtěl učit a běhal by za kamarády.

 

Jenže 20 tisíc je 20 tisíc. Jen tak někde je nenajdeme. Manžel teď přišel s nápadem, že pokud to syn zkusí na soukromé škole, bude nám muset později školné vrátit. Že to vlastně bude taková půjčka.

 

Já bych zase byla pro, synovy peníze na školné darovat, ale vrátit by je musel v případě, že by pak neodmaturoval, nebo snad dokonce školu ani nedokončil. Mám totiž strach, že když by si v práci nějaké peníze vydělal, už by pak znovu do školy nechtěl.

 

Má matka mě zas přemlouvá, ať necháme kluka jít do práce. Že je zručný a že by se mohl v práci i vyučit v oboru s maturitou anebo bez.


Nevím, jak se máme rozhodnout, jak syna přemluvit. Radek je paličák, a je ještě příliš mladý na to, aby si zřetelně uvědomoval, že bez maturity nebude vůbec nic. Že ji dnes musí mít pomalu každý, třeba i obyčejný hrobník. Jenže on si stejně do toho nenechá mluvit. Jak to mám synovi vysvětlit? Které řešení pro něj bude to nejlepší?

Eva K., Benešov


Dětský psycholog Mgr. Karel Brůna říká o cestě k volbě povolání:

 

Vybrat si svou profesi – to je jedno z nejtěžších životních rozhodnutí. I proto, že dospívající
  
lidé nemohou mít zcela ujasněné představy o své budoucnosti.

 

Odborníci radí – rodiče by měli dětem nabídnout možnost nahlédnout do různých oborů
   lidské práce. Školy sice nabízejí všelijaká praktická cvičení, ale jen v málokom vyvolají
   touhu po vysněném povolání. Čím víc zkušeností z rozličných oblastí mladý člověk získá,
   tím lépe.

Reklama