Reklama

 

 

Třeba vám bude můj problém připadat malicherný, ale přesto se vám zkusím svěřit. Třeba mě někdo pochopí a poradí mi, co mám dělat.

 

O co jde.

 

Jsem vdaná, máme půlročního chlapečka. S manželem si rozumíme, nemáme mezi sebou neshody a docela dobře vycházíme jak s mými, tak s jeho rodiči. Až na jednu maličkost.

 

No, ona to zrovna maličkost není, alespoň pro mne. A čím delší dobu tomu odolávám a čelím, tím více mě to rozčiluje.

 

Jde o to, že moje matka mi neustále nosí nějaké staré věci. Oblečení. Pro mne, pro manžela, pro syna. Něco kupuje v sekáči, něco třeba přinese kolegyně, že už je jí to malé atd.
Je neúnavná! Pořád jí říkám, že to nechci, ať mi domů ty starý obnošený hadry nenosí, a ona je ja jako malé dítě.

 

Zkoušela jsem všechno. Když třeba něco přinesla, při odchodu jsem jí to vrazila zpátky, nebo jsem šla s ní a před jejíma očima to vyhodila do popelnice. Před každou návštěvou jí do telefonu zdůrazňuju, aby hlavně nic nenosila. Slíbí, i když je uražená a občas uroní i slzičku, jak jsem nevděčná, a pak přijde s igelitkou, ve které jsou staré pletené svetry: „Já vím, že jsi říkala, že nic nechceš, ale tohle jsou fakt pěkný kousky, uvidíš, že se ti budou líbit.“

Tváří se u toho vždycky tak strašně snaživě a nevinně, že je mi jí líto.

 

A tak se v tom plácám, chodím do popelnice, vysvětluju, že se mi to nelíbí, nebo proč jsem ty docela zachovalý džíny vyhodila, že na chalupu mohly být ještě dobré atd.

 

Když to takhle píšu, vidím, že je to prkotina. Máma je jinak fajn a hodná. Pohlídá mi, pomůže, občas i navaří. Je strašně starostlivá a pečlivá. Akorát tahle její úchylka mi leze krkem. Jak jí mám důrazně říct, aby jednou provždy tyhle své zásobovací nájezdy zrušila? Nechci jí ublížit a dotknout se jí. Ale je jako malé dítě. Je fakt, že u nich doma je to jako ve skladišti, ona nikdy nic nevyhodí, co kdyby se to třeba někdy ještě hodilo. Ale z mého bytu ať proboha kontejner nedělá.