Ráda bych se svěřila se svým problémem, který mne trápí už delší dobu a včera večer „vygradoval“. Žiji už delší dobu v postavení matky na mateřské, která je s dětmi stále sama. Manžel se doma ukáže v devět večer, ráno kolem šesté, nejpozději v půl sedmé odjíždí. Dost často je několik dní na služební cestě nebo přespí v kanceláři. Dcerka chodí do školky, syn je se mnou doma. V posledních pár měsících se bohužel stalo zvykem, že i sobotu nebo neděli tráví manžel v práci. Ovšem odchází až v devět a v pět je ,,už" doma…

Manžel svoji práci miluje, nechce ji měnit, finančně je docela rozumně ohodnocen. Vadí mi samota i to, že jsem na všechno sama, ale budiž, přizpůsobila jsem se. Naučila jsem se řídit auto, domluvit si hlídání v případě katastrofy (třeba úraz jednoho z dětí), zkrátka přežít bez úhony. Až za pár měsíců nastoupím do práce, mám už zajištěný doprovod dětí ve dny, kdy nebudu stíhat, aby měl tatínek možnost dál pracovat bez omezení. Na jeho přání. Když jsem kdysi dávno večer co večer konejšila dcerku, která plakala, že táta nepřijel, tak jsem se jednou zařekla, že tohle už ne! Nedokážu s dětmi „sedět na zadku“ a čekat, jestli to náhodou tatínkovi vyjde. Vím, že pokud mi nevolá z auta, že je na cestě domů, tak veškeré sliby, že přijede brzo, jsou pověstný dým v komíně. Mockrát po takovém slibování přijel až v noci. Snažím se vyrovnat s realitou, že jsem na děti sama, a dopřát jim co nejhezčí dětství. Ale mívám s tím potíže - smutek, nervozita, bolesti hlavy z únavy. Před dětmi se snažím to nedávat najevo, s manželem se v týdnu vídám jen letmo.

Včera večer jsem se ale dozvěděla, že jsme manžela z našeho života vyloučili. Že když se vrátí z práce dřív, tak máme svůj program, ve kterém se s tatínkem nepočítá. Že ví, že se může přidat, ale že by mu bylo milejší, kdybychom se ho čekali doma a nikam ho pak netahali. Nechápu to. Ví, že děti ho mají moc rády, že je vedu k tomu, aby na něj myslely. Téměř denně má na stole obrázek od malé, ale kolo jí opravil dědeček jejího kamaráda. Kluk jako první slovo řekl "táta", jenže kopat do balónu ho učí "strejda", který bývá na hřišti se svými dětmi. Manžel moc dobře ví, že bývám smutná, když se třeba týden nevidíme, ale volat mu musím já (tedy večer, po osmé), a dost často mi mobil nezvedá, protože nemá čas.

Další obvinění spočívalo v tom, že když večer přijde, dám mu večeři a jdu spát. Že se nesnažím mu dělat tu chvíli, co je ještě vzhůru, společnost. Bohužel, ta chvíle je tak do půlnoci. Nechápe, že já jsem v deset už polomrtvá. Jsem skřivan a po deváté myslím hlavně na to, jak rychle usnout. Podotýkám, že já vstávám se synkem v 5:30. Prý mu o dětech spoustu věcí neříkám. Uznávám, že občas o něčem nemluvím. Jenže to není schválně, já se snažím, ale je toho moc. Třeba když jsme už dva měsíce objednaní k zubaři, beru to jako fakt a v těch devět večer si na to ani nevzpomenu, natož abych řekla, že tam zítra jdeme. To obvinění, že jsme se na něj vykašlali, mě moc trápí.

Ráda bych věděla, jak to dělají maminky v jiných rodinách, kde je táta jenom na víkend? Jestli permanentně čekají nebo jestli se snaží přizpůsobit situaci a počítají s tím osaměním? A jak mám manželovi vysvětlit, že jsme se na něj nevykašlali, ale jenom se snažíme přežít bez větších škod na duši?

Prosím, poraďte mi, je mi fakt dost bídně.GEL

Díky.

Pozn: Čtenářka si nepřála uvést nick ani jméno.

Reklama