Vážené čtenářky,

Potřebuji do Vás radu! Nevím sama, co si s tím počít. Abych vysvětlila…

Je mi 26 let, s manželem se známe od střední školy (jako velice dobří kamarádi) a loni jsme se vzali.

Byla to idylka, zařizování nového bytu, no zkrátka jako v pohádce. Občas jsem ale zaznamenala větu typu „Tak o tom si promluvíme doma!!“ „Teď na mne nemluv, budeš už zticha…" atd.

Trošku mě to zarazilo, ale nepřikládala jsem tomu nějaký zvláštní důvod. Manžel je hodně pracovně vytížen a já také, snažíme se alespoň trávit společně víkendy (pokud není zase v práci). Proto je velice těžké najít společnou chvilku i na probrání běžných věcí, jako je nákup, plánování dovolené a jiné „nepodstatné věci“.

Po půl roce společného bydlení ale vznikl konflikt – pro mě banální situace, ale on se rozčílil do nepříčetnosti, řval na mě taková slova, která ani neznám. Když jsem řekla, že si o tom promluvíme, až se uklidní… to, co následovalo, mě vyděsilo. Smýkl se mnou na postel, že nikam nepůjdu, a že jsem pěkná k… a p… a jestli půjdu, tak ať se nevracím a vrátím klíče, že je to stejně jeho byt. No hrůza.

Tak jsem zůstala v ložnici a čekala, až ho to přejde a já se vybrečím. Toto se opakovalo ještě několikrát, pak se vždycky omlouval, snažil se napravit, ale vidět ho v záchvatu vzteku, bylo na mě příliš. Člověka, kterého milujete, a on se najednou začne chovat jako smyslů zbavený, je něco nepředstavitelného.

Snažila jsem se, aby nenašel nic, co by ho mohlo rozčílit, ale vždycky se něco našlo. Fyzické útoky už nebyly, ale ty slovní… jsou snad ještě horší.

Čekáme miminko, jsem skoro v sedmém měsíci a nevím, jak z toho začarovaného kruhu ven. Vše, co je potřeba, tak nakoupí a postará se finančně. Ale nemá čas, aby mě objal, pohladil, popovídal a naplánoval, jak zařídíme pokojíček.

Žiju s chlapem, který je věčně ve střehu, nabroušený, pořád mě poučuje, napomíná a já na to přestávám mít pomalu nervy. Stává se ze mě hromádka nervů a sebevědomí, co mi nikdy nechybělo, mi jaksi dochází. Doma po něm nestačím uklízet, a to ještě není na světě maličké. Budeme mít syna.

Nevím, jak reagovat na jeho slovní útoky, radši se seberu a jdu spát. Nikdo se mnou takto hrubě nejednal a já si s tím neumím poradit. Co dělám špatně?? (Je pravda, že denně nevařím teplé večeře.)

Šárka


Milá Šárko,
ani nevíte, jak vám rozumím. To samé jsem prožila na vlastní kůži, ale poradit vám stejně nedokážu. Nejhorší na tom je, že jste těhotná, a tím i mnohem zranitelnější a bezbrannější než jindy. Je těžké radit, nejrozumnější by bylo ho opustit (takoví chlapi se stejně nezmění), třeba alespoň na čas, aby si uvědomil, že máte svoji hrdost a nejste nějaká onuce, s kterou si může dělat, co chce.
Reklama