Reklama

Milá redakce ženy-in!
Čtu vaše stránky už dlouho, i když jsem poslední dobou příliš aktivně nepřispívala. Ale to nevadí - články i příběhy ostatních se mi moc líbí, vždycky mě pohladí na duši a jsem ráda, že si navzájem můžeme my, známé i neznámé kamarádky, poradit s problémy, které nás občas potkají. Jak se říká - víc hlav víc ví a každý názor - i když třeba odlišný - může pomoci srovnat si vlastní pohled na věc. Potom se méně jasné věci mohou stát zcela zřetelnými a obráceně - to, co někomu připadá jednoznačné, zdaleka takové nebude.
Proto jsem našla odvahu svěřit se se svým problémem a věřím, že byste ho mohli na vašich stránkách uveřejnit a já bych se tak aspoň dozvěděla, jestli problém vidím jenom já nebo jestli je chyba v mém partnerovi. Já mu neumím vysvětlit, co vlastně chci nebo co mi vadí.
Zkusím to hodně stručně. Oba jsme se poznali před několika lety už jako rozvedení, žijeme v sousedních městech na severu Čech. Já mám ve své péči sedmnáctiletého syna, on má svého o tři roky staršího, oba studují. Každý máme svůj vlastní malý byt, nějakých patnáct kilometrů od sebe. Občas jsem jezdila já k němu, někdy on ke mně. Až loni na jaře zdědil nějaké peníze po svém otci, za které koupil malou chaloupku kousek od mého bytu. Během léta ji zrekonstruoval, takže jsme v ní mohli ještě před koncem roku začít bydlet. Je opravdu malá, má jen malinkou ložnici (do které jsme společně pořídili krásnou novou dřevěnou postel), pokoj s kachlovými kamny a kuchyň, v podkroví je potom udělané provizorní spaní pro naše děti. Nebo spíš pro jeho - protože je můj byt nedaleko, můj syn většinou zůstává doma, kde má počítač, televizi a svoje vlastní pohodlí.
Jeho syn naopak jezdí velmi často - po dědečkovi dostal auto, takže mu cesta trvá pár minut a je u nás každý víkend i celé prázdniny, často i v týdnu. No, ty z vás, které podobný problém řeší, určitě pochopí, že je těžké takové soužití ustát bez problémů. Cizí dítě představuje vždy větší potenciální konflikt než vlastní - to, za co bych svého syna seřvala, tady obvykle mlčky přejdu. Navíc mi také trochu vadí, že můj mladší syn je skoro pořád sám doma, k nám nepřijde, pokud nepřijdu já domů, a já se v podstatě starám víc o cizí - navíc už dospělé dítě. To je možná moje chyba, na druhou stranu nemám ráda hádky a můj přítel se ve svém synovi vidí, takže mu leccos toleruje a ve všem mu život usnadňuje, a když se někdy jenom trochu ozvu, hned je oheň na střeše. A je pravda, že když jsme sami dva, je pohoda a klid - děti mají svoje a my také - proto se snažím jít cestou nejmenšího odporu.
Nicméně teď se stalo během naší dovolené něco, co se mě nesmírně dotklo a co způsobilo další velký konflikt. V září jsme jeli na deset dní na dovolenou k moři, a tak přítel automaticky rozhodl, že jeho syn bude chaloupku hlídat. To bych ještě chápala. Ale když jsme se vrátili, dozvěděla jsem se, že se do ní nastěhoval se svojí přítelkyní, a co víc - že spolu spali v naší ložnici! V místě, které jsem považovala za něco zcela soukromého, intimního, kde mám svoje osobní věci. Nevadilo by mi, kdyby tam přespával sám, ale nesmírně se mě dotklo, že si tam přivedl cizí holku, ačkoliv ji mohl mít ve svém bytě anebo s ní být v sousední místnosti, kde jinak přespává. Kromě toho, když k nám někdy s touto dívkou přijede, chovají se oba, jako by jim tam naprosto všechno patřilo - tedy nejen jemu, ale také jí.
Když jsem se ozvala a v klidu a mírně jsem se pokusila vysvětlit mému příteli, že mi porušení intimity ložnice vadí a že si připadám v našem společném (i když tedy, bráno po právní stránce, pouze jeho) domě jako trpěná návštěva a ne jako žena, se kterou on hodlá trávit budoucnost, vůbec nic nepochopil. Nesmírně se rozzuřil a křičel na mě, že jeho syna z jeho domu vyhazovat nebudu a že on si tady může dělat, co chce, a že když se mi to nelíbí, tak se mám spakovat sama.
Mluvím proboha tolik jiným jazykem než muž? Máte také stejný pocit, že bych měla mlčky trpět cokoliv? Je ode mě extrémní požadavek trvat na soukromí ložnice jen pro nás dva a je špatné, když mi vadí, aby v ní sexoval také někdo jiný? Podotýkám, že by mi to vadilo i v mém domě, pokud by se stejně choval můj syn. Jenže to asi neumím vysvětlit.
Budu moc ráda za jakékoliv názory čtenářek, protože bych si moc potřebovala ujasnit, co dělám špatně. Podobných konfliktů totiž není málo, tento poslední byl jen vyhrocením. Jenže když mlčím, konflikty narůstají, když se je pokouším řešit, tak je zle. Nevím, jak z toho ven. Podotýkám, že jen kvůli tomu se rozcházet s přítelem nechci.
Děkuji moc předem
Ahoj Karolína


Milá Karolíno,
vaše situace není vůbec jednoduchá. Mnohá z nás asi chápe, ža se vám nelíbí chování přítelova syna, ale nejsem si jistá, že vám někdo rozumně poradí. Tím spíš, že neznáme názor druhé strany.
Ale uvidíme, jak jste sama řekla, víc hlav - víc ví...