Krása je v rodině Jany dědičná. Její maminka i babička jsou krásné ženy, Janu ale její přitažlivost trápí. Proč?

Napsala nám několik zážitků, při kterých se jí její krásná tvář a ideální postava v životě nevyplácí...

Když jsem byla na škole

krásnáMám asi ideální postavu, šťastný metabolismus a k tomu ještě pěknou tvářičku. Už na střední škole jsem s tím měla dost velké problémy. Moje prsa byla označována ve společnosti kluků za nárazníky, a to klidně i přede mnou, nebo před mým přítelem. Po třídách kolovaly fámy o tom, jak mě kde kdo „přefikl", i když na tom nebyl ani stín pravdy. Naštěstí můj chlap, se kterým jsem právě od střední, mi věří, ale... Myslím, že žádné ženě by nebylo příjemné, kdyby ji volali k tabuli jenom proto, aby se jí podívali za výstřih a na nohy.
Kvůli figuře jsem se dokonce pokusila omezit šatník, ale ani to nepomohlo. Pokukovali a pokřikovali na mě, i když jsem chodila v obyčejných džínách a mikině. Vypadat slušně a chodit rovně jsou věci, které mi vštěpovala mamka už od dětství, k tomu jsem pro svého přítele chtěla být krásná... Nakonec jsem střední nějak přežila. Na vysoké už to není tak zlé, ale přesto jsou dny, kdy cítím každý pohled.

Na ulici to nebylo nikdy lepší

Jedna kamarádka tvrdí, že se nesmím divit, když moje prsa působí jako magnet i na ženské oči, že po mně chlapi civí. Já z toho mám ale skutečné trauma, které občas sklouzává do neurotického stavu. Když vidím, že někde staví dodávka a závozník s řidičem se chystají něco vykládat, raději přejdu na druhý chodník. I tak se většinou nevyhnu komentářům a pokřikování: „Slečno, nechcete s těma melounama pomoct?“ Podobně lichotivé průpovídky slýchám i o svém zadku a nohách. Minisukně jsem už vzdala, protože sednout si v metru nebo stoupnout si na eskalátory je prostě horor.

Na co všechno jsem si musela zvyknout?

Moje prsa jsou nejen melouny, kozy a nárazníky, ale i mlékárny, dudy nebo vemena. Sama jsem pak považována nejen za kočku či smyslnou kost, roštěnku, ale také za samici, dojnici, čubku nadrženou a mám i mnoho horších a vulgárnějších přirovnání.
Naučila jsem se nejen sledovat auta, ale i plánovat trasu tak, abych se vyhnula školám, stavbám a parkům. Když to jde, nepoužívám hromadnou dopravu.

 

 

Kdybych aspoň byla co k čemu

krásnáKdybych aspoň byla co k čemu, přihlásím se do nějaké soutěže krásy. Jenže na to jsem asi příliš chytrá. Prostě se mi nechce dělat držák na šaty, teď studuji třetím ročníkem na Fakultě humanitních studií a doufám, že se mi poštěstí časem nějak vědecky bádat. Toužím po tom, aby moje práce měla hlubší smysl, aby za ní byl nějaký výsledek. Čeho se ale děsím, je pracovní pohovor...

Nějaké to plus

Člověk asi musí mít povahu hodně do větru, aby dokázal využívat svého vzhledu k získávání výhod. Jsem si jistá, že kdybych byla morálně jinde, nemusela bych se učit prakticky vůbec učit, ale to není můj styl. Můj vzhled mi zatím přinesl jen problémy. Když nejdeme po ulici s Pájou, to je můj přítel, stále se ohlížím, připadám si jako blázen. Přijde vám něco takového fér? Závidím tlustým a ošklivým ženám, ale taková asi nikdy nebudu...

Takové jsou tedy Janiny zkušenosti, které jsme vybrali z jejího třístránkového dopisu redakci. Připadá vám její postoj ke kráse správný? Je jistě mnoho žen, které touží vypadat jako manekýna, myslíte si, že ženy, které tak vypadají, mají se svým vzhledem problémy? Jana tvrdí, že ano.

Pokud jste v naší anketě odpověděla ano, napište nám svou zkušenost: Při jaké to bylo příležitosti?

Reklama