Simoně je dvacet osm let, má za sebou vysokou školu ekonomického zaměření. Její nastávající adoptivní matka je dvaadvacetiletá kuchařka...

Když jsem odjížděla z Uherského Hradiště do Prahy na studia, nikdy jsem si nepomyslela, že se tu jednou usadím. Ale na škole jsem si našla přítele, se kterým jsme se později vzali a koupili jsme si byt ve Vršovicích. Naši nesli Honzu trochu hůř, přece jen je Pražák a odvedl jim jejich dcerušku, ale když se narodila Kristýnka, všechno se hned srovnalo.

Radost z narození druhého dítěte, Pavlíka, nám pokazila zpráva – moje maminka zemřela. Byla o čtyři roky mladší než táta, a už si ji našla rakovina... Zpětně mi přijde, že se na jejím zdravotním stavu hodně promítl i rodinný život. Táta je majitel úspěšné restaurace, takže na domácnost nemá moc času. Já – jediná dcera – jsem se odstěhovala pryč.

To nejhorší jsem se ale dozvěděla na pohřbu. Na tátu čekala před kostelem ve Starém Městě afektovaná holka. Chvíli se stranou dohadovali a holčina nakonec kamsi odkráčela. Lidé si něco špitali a večer se mi to špitání potvrdilo, když jsem zjistila, že ta holka má klíče a sedí u nás v obýváku.

Radka je kuchařka v tátově restauraci – tedy bývalá kuchařka. Táta zaměstnává učně a s Radkou si začal, ještě když byla máma naživu. Byli spolu „nadivoko“ asi tři roky, to ještě Radka chodila k tátovi do restaurace na praxi. Teď je to půlrok, co máma umřela, a do schránky našeho vršovického bytu přišlo svatební oznámení.

Nejdřív jsem šla do kolen. Honza mě rozebral a nakonec jsme se dohodli, že tátovi jeho novou paní budeme přát. Máma by určitě nechtěla, aby zůstal sám – takhle se o něj alespoň někdo na stará kolena postará. Nedokážu si představit, že bych jí někdy měla říkat mami. Kdyby to nebyla taková husička, a kdybych nevěděla, že to spolu táhli už za mámina života, tak bych možná byla i ráda, že si táta někoho našel... Ale snad, až přijde to malé, co čekají, snad se můj názor na ni změní.

Psycholožka Radka Vaňková radí

Zvyknout si na nového partnera rodičů není nikdy snadné. Paradoxně takovou věc nejlépe zvládají malé děti prepubertálního věku. Samozřejmě záleží na okolnostech, které mohou být různé. Děti jsou citlivější, pokud například prošly rozvodovou peripetií.

Problémy s novými partnery rodičů se vyostřují s pubertou, ale i zde často dojde ke shodě. Děti si sice stále více uvědomují svoji individualitu nezávislou na rodičích, ale přesto mají návyky poslouchat, a pokud se rodiče k situaci postaví rozumně, většinou se vztahy mezi adoptivními rodiči a dětmi brzy vyjasní.

Nejkomplikovanější situace nastává, pokud jsou děti již dospělé a jejich adoptivní rodič rozvrátí harmonické manželství nebo přichází příliš brzy po úmrtí rodiče biologického, jako v případě čtenářky. Je-li navíc adoptivní rodič ještě mladší a nižšího vzdělání, dochází k určité dehonestaci v očích dítěte. Rada zní: Nemyslete na něj jako na partnera svého rodiče, ale jako na člověka, kterého má váš rodič rád.

Co byste Simoně poradili vy? Jak se má k Radce chovat?

Reklama