Reklama

Studentka Yvonne z Třebíče se ve svých třiadvaceti letech ještě nikdy nezamilovala. Netuší, kde se stala chyba...

Dlouho jsem váhala, jestli vám to vůbec napsat. Obávám se, že se mým problémem ani nebudete zabývat, nebo vám budu nejspíš k smíchu.

Je mi třiadvacet, studuji ekonomii v Praze na vysoké, a nejspíš jsem ještě nikdy nebyla zamilovaná. Nebo – pokud je zamilovanost to, co pokaždé prožívám (měla jsem celkem tři kluky, tenhle je čtvrtý) – tak mě to ale vůbec „nebere“.

Mám nového přítele. Známe se už od gymplu, ale teprve teď jsme se sblížili. Začali jsme spolu chodit až po oslavě narozenin naší bývalé spolužačky. Když jsem poprvé pochopila, že to, co do mě hučí už dvě hodiny, má být nejspíš vyznání lásky, odkázala jsem ho do patřičných mezí.

Když ale druhý den volal a další dny zase, nakonec jsem jeho naléhání vyslyšela a sešli jsme se. Vídali jsme se čím dál častěji, bylo nám spolu fajn, a tak jsem nakonec podlehla jeho návrhům a souhlasila, abychom spolu začali chodit.

Tedy „chodit!“ To znamená líbat se bez citu, spát spolu bez vášně...

Pořád teď přemýšlím o tom, zda to bylo správné a jestli to nemám ukončit. Vůbec totiž nevím, co k němu vlastně cítím. Někdy je to docela hezké, jindy si říkám, co tady vlastně dělám, a někdy bych ho nejradši poslala úplně do háje. Ale nechci mu ublížit!

Nevím, zda to není tím, že se vídáme jen o víkendech, ale je to navlas stejné jako s těmi předchozími kluky. City se mnou prostě vůbec necloumají. Když to srovnám s chováním mých kamarádek, když jsou zamilované – jsou slepé a hluché, tupě zírají „do blba“ a dělají další hlouposti, až se děsím, že jsem zřejmě vůči té „opravdové“ lásce naprosto imunní.

Na holky rozhodně nejsem – v tom problém nebude. Říkám si, že třeba ta pravá láska přijde, až spolu budeme déle. Ale bojím se, že to spíš bude naopak nebo se z toho stane zvyk. Poraďte mi, co s tím. Je tohle normální? Nebo ještě nepřišel ten „pravý“? Je mi už třiadvacet...

Yvonne, Třebíč

Psycholožka Mgr. Radka Vaňková je přesvědčená, že se vše ještě může přirozenou cestou změnit:

Pokud nevíte, zda svého přítele milujete, či nikoliv, tak to s vaší zamilovaností – i přesto, že na to máte věk – zatím nebude tak horké. A vůbec nevadí, že jste „ty pravé“ sympatie k nikomu ještě nepocítila.

Znám případy žen, kterým bylo přes třicet, některé byly vdané a měly i děti, a ta pravá láska – stejně krásná, jakou prožívají teenageři – přišla až mnohem později. Nebo naopak žen, které stejně „bláznivě“ milovaly i dávno po padesátce...

Zamilovaný člověk nevidí neslyší a stále myslí jen na svou lásku. Pokud vám tyto pocity nic neříkají, zamilovaná nejste. To ale neznamená, že by se vaše současné sympatie v lásku změnit nemohly.

Pokud nevíte, jak se vaše city vyvinou, počkejte si, časem v sobě odpověď určitě najdete.

Kdy jste se poprvé zamilovala? Prožíváte každou novou „zamilovanost“ stále stejně? Přesto připouštíte, že ji někdo vůbec nikdy nepozná (a eventuálně ani nepozná, že ji nepoznal)? Myslíte si, že se můžete bláznivě zamilovat stejně tak v pubertě jako ve zralém věku?