Pomóóc… Když ho vidím, podlamují se mi kolena, když se usměje, chvěji se štěstím. Když čekám na zprávu a nepřichází, doprovází mě smutná nálada a neštěstí. Je to tak čerstvé, a přesto tak křehké, ale silné a stále toužebně volající…

Přišel jako z čistého nebe, beze slov, ale je tady. Velký, silný, s okouzlujícím úsměvem. Zprvu jsem ho přehlížela, poté co jsem obdržela telefonní číslo, začal se se mnou točit svět jako o závod. V hlavě je zmatek, v srdci štěstí, ústa jsou němá a sebevědomí nakřáplé….

 

On je ve zprávách tak hodný, pozorný a milý. Někdy až něžný, zdvořilý a hlavně nezahleděný do sebe. Ví, jak potěšit, co napsat a kdy zatáhnout za provaz. Prokoukl mě během chvíle, ale co když hraje jen hru? Je úspěšný a známý, oblíbený a pravděpodobně i chtěný. Avšak ke mně je tak jedinečný, tak okouzlující, ale vše je jen o zprávách. Jak odhalit jeho záměry vůči mně, aniž by člověk musel položit přímou otázku?

 

Setkání probíhají jen v rámci úsměvů a pozdravů, v kolotoči červených líček a sladkého mrkání, které se po zabouchnutí dveří rozpoutá ve vichr nezapomenutelných sms. Téměř den co den, noc co noc, už skoro měsíc… Tváří v tvář sami sobě jsme němí, skoro nemluvíme, jako bychom každý byli v jiném světě a snili o jiné pohádce.

 

Já, typický stydlín, se spoustou problémů sama se sebou. Výčitky, sebevědomí, komplex střídá komplex a sebevědomí na bodu mrazu. Přesto se po dlouhé době mé srdíčko radostí klepe na poplach a smutní, když mobil nezvoní. Moje osobnost nikdy nedokáže říci, co cítí, lásku schovává za strach, slova nepoužívá, z upřímnosti se vykrucuje, ale přesto doufá, že druhým bude láska vyslyšena a opětována, ale nikdy se tak nestane. Kde je problém? Strach z neúspěchu a odmítnutí, z výsměchu a potupy toho druhého, od toho, na kterém mi tak moc záleží, od kterého by to tolika bolelo. Co s tím?

 

Skutečnost, že je tu teď a za půl roku už nebude, je ubíjející. Vzpomene si, budou mi téct slzy, až odejde? Čas letí tak rychle a mně se dny odčítají. Jaro, čas jeho odchodu, za dveřmi a já stále hledám to správné řešení, jak beze slov a písmen naznačit jemu můj k němu vybudovaný vztah. Kdo mi poradí? Já už noci neprospím, očima jej vyhledávám, kroky mířím do míst, kde on bude, ale ne kvůli mně. Jen na vteřinu jej spatřit a zase jít dál, proč mě kroky stále za ním vedou, už jsem v tom až po uši…

 

Prosím, jak vše vyjádřit? Vzhledem k mé povaze a sebevědomí nedokážu mluvit ani psát, potřebuji, aby to vycítil a pochopil sám, jak tak mu to dát najevo? Nezměním se, jiná nebudu, nepřemůžu se a neprolomím mé prokleté mlčení. Ale i tak chci, aby to věděl a odpověď mi neublížila, jsem přecitlivělá, všechno bolí dlouho a hodně…

 

Je to všechno moc zmatené a text k nepochopení? Asi se mnou mává láska, cit, kterému jsem ve spojitosti s mým srdcem už ani nevěřila. Přesto jsem v tom a plavu v tom jak ryba na suchu a plácám se ode zdi ke zdi, nutně potřebuji vaši radu, možná pomoc od toho, kdo mě nebude považovat po těchto řádcích za úplného blázna…

 

A v poslední řadě. Blíží se Vánoce, čas dárků. Ani v tomto případě jsem nezapomněla a jíž hledám řešení. Jedno už je na světě, ale není úplné. Je kartička, na kterou v deseti slovech musíte vyjádřit něco, co cítíte, ale zároveň tam obsáhnout to, že i když se jeho čas odchodu blíží, já nezapomenu nikdy.

 

Jaký bude nejvhodnější text? Prosííím…

 

                                                                                                                     Bezradná čtenářka
Reklama