Je ráno. Vstávám, abych vypravila sebe do práce a syna do školky.

Vždycky jsem chodívala do školy a do práce včas. Tedy do doby, než se ze mě stala zaměstnaná máma. Zatímco já bych byla k odchodu nachystaná za 45 minut, se synem (5 let) se vypravit je vážně hrůza. Nejenže ho kolikrát musím budit, ale x-krát mu musím připomenout, aby se oblékl, x-krát ho u snídaně pobízet, aby jedl, x-krát ho poslat vyčistit si zuby a čas tak rychle utíká... a tak se ze mně ráno co ráno stává uzlíček nervů. 

Už si dávám budíka na půl šesté (dvě hodiny před odchodem do školky/práce), posnídám, umyju se, abych byla připravená od půl sedmé postrkovat syna ke každodenním ranním činnostem. Když je půl osmé a syn mi oznámí, že se ještě musí vykakat, je mi jasné, že zase zmeškám... vyrážíme z domova v 7:40 – dvě hodiny a deset minut poté, co mi zazvoní budík. Do práce přicházím pozdě téměř pravidelně. Ještě že mám tak hodného šéfa, ale nevím, jak dlouho mi bude pozdní příchody tolerovat.

Manžel mi ráno příliš nepomůže. Když má ranní směnu, odchází z domu už v 5:15 h, a když má noční, přichází v 7:00 h :-(.

A tak vás prosím, milé čtenářky, napište mi, jak to děláváte ráno vy? Jak mám přimět toho mého malého tvorečka ke spolupráci, abych z něj nezešílela a on ze mě? :-)

Modré z nebe 

Reklama