Vážená redakce,
velmi Vás prosím o uveřejnění mého příspěvku...

Dnes jsem dostala mail od mé kamarádky učitelky, ve kterém se zmínila o holčičce, která se nikdy neusmívá, na kterou její otec sprostě křičí kvůli maličkostem a která jí ve vší nevinnosti vyprávěla, jak moc se jí líbilo v nemocnici, kde byla nedávno na operaci slepého střeva, a jak by tam chtěla zas!!?? Umíte si to představit? Dítě, kterému se líbí v nemocnici!?

Já ano...

Byla jsem totiž také takové dítě. Jenže byl socialismus a já si nezájem učitelů a sousedů, kteří v panelovém domě moc dobře museli slyšet, jak mě má matka mlátí, vysvětlovala až dodnes tím, že v té době se každý bál na sebe upozornit. Nikomu jedna špatně oblékaná, špatně živená a utrápená holka nestála za případné problémy s... vlastně ani nevím s kým...

Když jsem pak byla s menším úrazem v nemocnici, každý den jsem se stejně jako ostatní ptala, kdy půjdu domů, jenže já se ptala s obavou, že už! A dodnes si myslím, že bych měla šťastnější dětství v dětském domově - to pro Vaši představu. A pokaždé, když jsem si na ta léta vzpomněla, utěšovala jsem se tím, že dnes už jsou na tom děti lépe, existují linky bezpečí a starostlivé okolí.

Jenže má jinak citlivá kamarádka ukončila zprávu o své žačce větou: „Pouštím to z hlavy..." a já se vyděsila!!

Opravdu je to pořád stejné?? Copak se nedá nic dělat? Alespoň anonymně?

Mám k Vám, ženy-in, opravdu velkou a naléhavou prosbu, nebuďte prosím lhostejné k týraným dětem! Omlouvám se, pokud to zní jako fráze, ale píšu v rozčilení.

rozmar


Rozhodně se dá něco dělat. Třeba podat trestní oznámení. Třeba aspoň anonymně, když už se člověk obává podepsat. Ale je tragédie, když to lidé nejvíc povolaní - lékaři, učitelé, sociální pracovníci - prostě pouští z hlavy.

Co Vy na to, ženy-in?

redakce@zena-in.cz

Reklama