Reklama

Dřívější babičky pletly dětem svetry a vyprávěly pohádky. Ty dnešní se už dokážou skamarádit s mobilem i počítačem a být in. Jenže na babičku, jakou má Pavla, asi žádná jiná nemá.

K sedmdesátinám kérka

granny„Mojí babičce je už sedmdesát let. Já říkám už, ona tvrdí teprve... Má tolik energie, že by ji mohla rozdávat ČEZu a všechny domácnosti v naší republice by ušetřily. Já kolikrát padám na hubu únavou a ona by skotačila. Na stará kolena se rozhodla, že zkusí všechno, co si celý život odpírala. Takže abych to vzala od začátku – nechala si našít dlouhé vlasy a obarvila si je na oranžovo, na rameno si dala vytetovat draka a oblečená chodí v džínách a triku. To všechno si dopřála ke svým sedmdesátinám! To jsou ovšem jenom drobnosti, kterým by se dalo i zasmát a pochopit je. Jenže babička útočí na moje nervy docela jinak!

Začalo to zběsilou jízdou na motorce. Že babička jezdí na skútru, to jsem ještě brala. Pak musela vyzkoušet seskok padákem a absolvovala výcvik jízdy na koni, na kterém nikdy předtím neseděla. Na jednu stranu jsem jí rozuměla, chce si užít, co to jde, jenže na druhou umírám strachy pokaždé, když přijde s nějakým podobným nápadem. Že jsou její rozmary už splněny, to jsem doufala marně.

Pařba s babičkou

O svém nápadu, že by si ráda zadováděla na diskotéce, mě raději neinformovala. Jenže to by nebyla ona, aby se nakonec nepochlubila. Takže bylo to asi takhle – něco po půlnoci, dávno už spím, zvoní mobil, na displeji babička. Hned mě napadlo, že se něco stalo.

grannyBabička huláká do telefonu, že musím rozhodně přijet tam a tam, a položí mi to. Chvátám jí tedy pomoct, srdce v kalhotách, v hlavě katastrofické scénáře. Na zmíněné adrese bliká neonový nápis diskotéka. Nerozumím ničemu, jdu ale dovnitř. Snad se mi to jenom zdá a za chvíli se probudím ve své posteli. Ne, není to sen, ta rozevlátá oranžová hlava ve víru tance s partou mladých výrostků opravdu patří mojí babičce! Odvézt ji domů?

Marná snaha. Nechat ji tam samotnou, to nejde, co když dostane infarkt nebo tak něco? Nakonec jsme tam zůstaly do tří ráno a ještě mi chtěla dohodit nějakého diskotékového floutka! Babička nadšená, já šílená...

Bobříky odvahy pro dědu

Moje kamarádky se tomu smály a babička jim přišla super. Pak ale zavolal dědeček. Prý trčí 14 dní na chatě, kde ho babička nechala. Řekla mu, že jede jen na nákup a brzy se vrátí. Odjela autem pryč a nechala ho na samotě, kde není ani signál.

Děda se nakonec někam došoural a zavolal jí. Oznámila mu, že má jeden bod za bobříka odvahy, protože byl schopný vylézt sám z chaty a dovolat se. Když si prý poradí, jak se dostat domů, čeká ho další bobřík... Kamarádky se smíchy válely po podlaze a já jela pro dědu na chatu. Aby dostal bobříka...

Teď jen rezignovaně čekám, jaký další ďábelský plán má moje babička za lubem. A tak vám nevím, mám přistoupit na její hru, nebo ji dotáhnout třeba k psychologovi? Copak je to normální?“