Model DNAŠestnáctiletá Adéla z Českého Brodu nyní prožívá velmi náročné životní období.

V létě se od babiččiných sousedů dozvěděla, že ji rodina, kterou samozřejmě považovala za vlastní, adoptovala.

Vyzrazené tajemství považuje za „rodičovskou“ zradu. Nyní hledá pomoc v psychologické poradně.

Zažila jsem velký šok. Je mi šestnáct let a nedávno jsem zjistila, že moje maminka s tátou nejsou mí praví rodiče. Adoptovali mě, když jsem byla ještě malé miminko, a vůbec nic mi neřekli.

 

O prázdninách jsem trávila část léta u babičky (mám tam ještě spoustu dalších příbuzných) v jedné malé východočeské vesničce na Pardubicku. Jezdím tam odmalička, a tak tam mám hezkou řádku kamarádů. Za celou dobu mi nikdy nikdo nedal najevo, že je s mým původem něco v nepořádku.

 

Ilustrační fotoAž letos. Už před časem se babička kvůli vodovodní přípojce rozhádala s vedlejšími sousedy. A spory nabývají na obrátkách. Jednou je to zatoulaná slepice, podruhé zas jablka z naší jabloně napadaná na sousedním pozemku, jindy kouř z páleného listí nebo věčně štěkající pes...

 

A fenka Sára může i za to, že jsem se o sobě konečně dozvěděla pravdu. Když totiž vzal soused na naši Sáru vzduchovku a skutečně po ní několikrát vystřelil, neovládla jsem se a opravdu mu dost vulgárně vynadala.

A pak se to provalilo. Soused si samozřejmě taky nebral servítky a v zápalu vášní mi vmetl několikrát nadávku parchant a bastard. Když jsem se dotčeně ohradila, přidal i vysvětlení: „Jsi stejná jako tvá bába a celá vaše famílie, i když tě vaši sebrali bůhvíkde. To jim tě v děcáku dobře vybrali...“ a doplnil spoustu dalších „vysvětlivek“ a podrobností v obdobném duchu.

Zůstala jsem jako opařená. Možná bych to brala víc na lehkou váhu, ale babička mě dorazila. Vrhla se ke mně a začala mě objímat: „Nic si z toho nedělej, máma s tátou tě mají stejně moc rádi, jako kdybys byla jejich vlastní!“ A bylo to venku.

 

Doteď jsem se z toho nevzpamatovala. Jak mi to mohli udělat? Jak se mohli celou dobu tak přetvařovat? Fakt je, že jsem nikdy nepozorovala nic, co by mohlo naznačovat, že mají víc v oblibě brášku Adama. Nikdy mě neuhodili, vždycky mi dávali najevo lásku. Ale co nadělám, když nejsou mí vlastní!


Ilustrační foto


Mám je moc ráda, stejně jako svého mladšího „nevlastního“ bráchu. Nemůžu jim ale odpustit tu hroznou lež.

Když nejsem jejich, koho mám teď brát jako své nejbližší příbuzné? Kdo byli moji praví rodiče, že mě klidně opustili? Nevím si s tím vším rady a nevím, jak budu žít dál.

Adéla, Český Brod

Psycholožka a terapeutka PhDr. Zdeňka Sládečková zná podobných případů ze své poradny víc a ví, jak je to pro všechny zúčastněné těžké:

Ilustrační fotoChápu, že se zlobíte na své „nepravé“ rodiče a máte v sobě zdánlivě neřešitelný zmatek. Rodiče jsou pro váš život natolik důležití, že toto zjištění s vámi muselo pořádně zamávat.

Rodinní poradci doporučují říci dětem o adopci co nejdříve, jak je to z hlediska jejich chápání vůbec možné. Přesto řada rodičů nenajde dostatek odvahy a později je to čím dál obtížnější. A někdy jejich „zbabělost“ trvá léta – tak jako ostatně i ve vašem případě.

Časem se vám podaří pochopit motivy jejich chování a pocítíte vděčnost za to, že jsou právě takoví, jaké je máte ráda. Bude to také jeden z významných kroků na vaší cestě k dospělosti.

Reklama