Přeji krásné dobré ráno všem ženám-in.
Není mi nejlépe, mám před sebou zásadní životní rozhodnutí a začínám pochybovat o všem včetně sebe, tak chci poprosit o váš názor a o radu.
Začnu od začátku a pokusím se to co nejvíc zestručnit.

S přítelem jsme 5 let, z toho 2 roky on žije a pracuje v Anglii a já žiju, pracuju a vychovávám puberťáka z prvního manželství tady. Jeho odjezd za prací bylo naše společné rozhodnutí, protože jsme byli ve velké finanční tísni a toto se jevilo jako jediné východisko s tím, že až se trochu usadí, odjedeme se synem za ním. Jenže čas plynul a my se začali navzájem odcizovat, což vyvrcholilo rok po jeho odjezdu, kdy se zamiloval do jedné ženy z okruhu jeho přátel. Neřekl mi to, jen jsem cítila, že se něco děje, protože se choval dost hnusně. Prasklo to až po několika měsících, když byl na Vánoce doma. To už se na něj ale dotyčná slečna vykašlala a začala chodit s jeho kamarádem. On nevěděl, že to vím, a já mu to neřekla, protože jsem se s tím potřebovala nejdřív vyrovnat a rozhodnout se sama, co dál. Bylo to pro mne nesmírně bolestivé, ale přesto jsem mu odpustila, možná jsem ho i chápala, ne každý takové dlouhé odloučení ustojí.

Až jsem si vše řádně promyslela, řekla jsem mu, že to vím, vyříkali jsme si to, on všeho litoval, prosil za odpuštění, sliboval a já se rozhodla nevzdat to a pokračovat v našem vztahu dál. Ze začátku se snažil, denně mi psal, volal. Pak jsme se dohodli, že je nejvyšší čas být zase spolu a já svolila, že se za ním v létě i se synem odstěhuju. Bylo to nesmírně těžké rozhodnutí – opustit dobrou práci, která mě živí a dává mi pocit svobody, opustit rodinu, přátele a stát se závislá na příteli a jeho příjmu minimálně do doby, než si najdu práci, a ani pak tam v té zemi nebudu soběstačná. Ale rozhodnutí padlo, já dala v práci výpověď a začala připravovat odjezd. No a přítelovy smsky a telefonáty začaly utichat a utichat, až utichly úplně, jen občas – tak 2x do týdne zavolá, probereme důležité věci a to je vše. Cítím z jeho strany takový nezájem, jako by věděl, že teď už mě má tam, kde mě chtěl mít – má mě jistou a nemusí se už o nic snažit. Když mu své pocity sdělím, ujišťuje mě, že to tak není, že má prostě svůj vlastní život, že si teď ještě užívá s přáteli, ale až přijedu, vše bude v nejlepším pořádku.

Jeho styl života je přes týden pracovat a celý víkend si užívat s kamarády. Mně samozřejmě tvrdí, že až tam budu, bude to jiné, budeme víc spolu. A já pomalu začínám pochybovat, jestli moje rozhodnutí bylo správné. Plácám se v tom už pár dní a nejsem si vůbec ničím jistá. Všecko ve mně křičí, abych zůstala tady a vážila si víc sebe a své samostatnosti, abych stáhla zpět svou výpověď v práci (pokud to ještě půjde) a zařídila si život bez něho. Jsem fakt zoufalá, bojím se, že dělám obrovskou chybu, která postihne nejen mě, ale také mého syna. Ale je také možné, že všechny moje pocity pramení jen ze strachu z neznámého, strachu, že zklamu nebo budu zklamaná, z obavy z úplně jiného života, než na který jsem byla doteď zvyklá. Přitom jsem se právě na úplně jiný život ještě nedávno moc těšila, protože mě ubíjela ta rutina tady, sama jsem toužila po změně.

Mohly byste mi, prosím, poradit? Stačí jen váš názor, já už asi nedokážu vidět věci reálně a bez emocí.

Moc vám všem děkuji.
Milá ženo-in,
já osobně věřím na vlastní intuici a většinou mě nezklame. Necítím se povolána někomu radit, můžu se jen snažit vžít do vaší situace.
Já osobně bych tam nejela, už jen z toho důvodu, že partner už jednou zklamal. A jeho ujištění, že si teď  bude ještě užívat a pak se vám bude věnovat, by mě tedy rozhodně neuklidnilo. 
Jdete do velkého rizika.
Reklama