Reklama


Dobrý den,

já vím, že tématem jsou naše dětičky, a to já už nejsem, a navíc jejich školní problémy - a ty já mám. Ne přímo školní, ale autoškolní.

Už dlouho jsem se přemlouvala, abych začala jezdit autem (řidičák mám 10 let v peněžence). Ale každodenní vystávání na autobusových zastávkách (protože je potřeba odvést děti do různých kroužků), tahání těžkých tašek z hypermarketu atd. už mě opravdu přestávalo bavit.
Nemluvě o té hrozné ztrátě času.

Zachovala jsem se jako žena činu a minulý týden si zaplatila čtyři kondiční jízdy v autoškole. Musím se pochválit - opravdu mi to šlo. A ten slastný pocit, že pan učitel vedle na sedadle vše sleduje a eventuálně může zakročit. Připadala jsem si jako mistr světa.

Včera ráno mi dokonce můj milovaný manžílek koupil malé autíčko. Je krásné a já nevím, jestli mám radost nebo ne.

Ráno jsem vyjela sama a teď mě čeká druhá cesta s dcerou na aerobik. Je to kousek, ale já mám strach. Znáte takovou tu žaludeční neurózu a koukání na hodiny, jak se to rychle blíží?

Taky jste tak začínali, nebo jsem tak hrozně zbabělá?

Jezdím velmi, velmi opatrně, ale už teď si přehrávám v hlavě celou trasu jízdy, a nedej bože, abych neměla kde zaparkovat.

Prosím poraďte mi, jak se mám toho strachu zbavit.
Moc díky