Poraďte!

Doslova volám o pomoc a dělá se mi nevolno, jen co začnu vzpomínat. Mám problém. Začínám se bát, a dokonce hned několika věcí najednou.

Jak to jen napsat? No zkusím to od začátku. Od malička nemám v lásce lidi, kteří lžou. Nerozlišuji, o co se v tom kterém případě jedná, ale nemám to prostě ráda. V poslední době nějak citlivěji vnímám lidi kolem sebe a doslova mám radar na tyhle situace.

Od prosince se vyhýbám kamarádovi Petrovi, protože se zachoval při jednání neeticky. Nebyla jsem přímo u toho, ale pod heslem, že žalovat se nemá, hlásit se musí, mi jeho chování popsali nezávisle na sobě dva lidé. Pozvala jsem kamaráda a chtěla jsem po něm jeho popis té události. Doslova se kroutil jako had a nakonec odcházel s pocitem, že ví, co udělal, ale.... Od té doby mi nezvedá telefon a já ho již ani nevyhledávám.

A teď šéf. Já plně chápu, že je doba největšího poklusu. Do 15. 2. se na úřad s rozšířenou působností podávají hlášení o produkci odpadů a o těkavých látkách. Ale to přeci neznamená, že si budeme lhát. Např. jel se mnou přes obec po zledovatělé silnici 80 km za hod. Já se bála a čím víc jsem se bála, tím větší legraci z toho měl. Když to dnes někomu řeknu, tak si to prý nepamatuje, ono to tak nebylo, vymýšlím si. Je to tvrzení proti tvrzení. Je faktem, že mám řidičák, ale vzhledem k tomu, že jsem roky neměla nikoho, kdo by mi půjčil auto, tak jsem neměla možnost jezdit, a dnes, když vidím, jak se někteří řidiči na silnici chovají bezohledně, tak ani nechci. Jenže, zjistila jsem, že když se ke mně takhle v autě chová, tak se začínám bát jezdit autem i jako spolujezdec.

Již tři týdny jsem chodila do práce s natékající bolavou pravou rukou. Od rána do noci, od pondělí do pátku jsem psala a psala. Jak jinak, když je teď tolik práce. Jenže když jsem si dovolila si postěžovat, tak mi šéf řekl, že si mám vzít neschopenku. Neváhala jsem, otočila jsem se mezi dveřmi a šla jsem si pro ni. Dnes jsem si ji nechala ukončit, a to i přes to, že stav není ideální a na psaní si ji musím stahovat a nesmím tahat nic těžkého. Volala jsem do práce, že v pondělí nastupuji, ale žádné nadšení se nekonalo. Ani se mnou nechtěl mluvit, i když potřebuji vědět, čím mám v pondělí začít.

Jak mu k tomu všemu mám v klidu vysvětlit, že se bojím sednout si s ním do auta? Že to není žert?!? Šéf mi totiž, když jsem si stěžovala, odvětil, že to mám brát jako léčbu šokem a ne se chovat jako kamarádka, která zažila havárku se smrťákem. A já se bojím čím dál tím víc.

A tak nevím, jak dál. Tedy napadá mne jediná možnost

P.S.
Nehledá někdo pracovitou ženskou, která se bojí jezdit autem? Ukončila jsem Gymnázium, Střední pedagogickou školu, obor vychovatelství, a Střední ekonomickou školu, obor všeobecná ekonomika. Na stroji píšu všemi deseti, pracuji na PC i s internetem, jsem zvyklá jednat s klienty od majitelů autodílem po ředitele firem a mám 4 roky praxe v odpadovém hospodářství (za rok mohu dělat i odpadového hospodáře). Abych nemusela dojíždět daleko, tak nejlépe v Olomouci a blízkém okolí.
Když bude nejhůř, tak vezmu zavděk i smetákem a hadrou. Mám dvě děti, které potřebuji sama uživit, a hlavně nechci sedět doma ani se bát


Jamina


Na smetákje brzy, hledejte, Jamino. Jste na internetu, můžete se dívat na inzeráty. Držím palce!
Reklama