Nedlouho potom, co za mnou naposled zapadly dveře střední školy, jsem už měla první dítě a druhé bylo na cestě. Normální? V době totality, kdy se holky řídily heslem "urvi,co můžeš" snad, ovšem až na jeden drobný detail.

Mému drobečkovi bylo patnáct.Já ho totiž vyvdala,a to se vším všudy,tedy do vlastní péče.

Jak už to při prvním dítěti bývá,začala řada probdělých nocí...Dost často plakal(to když ho opět opustila rozhodně ta pravá pro život).Někdy si jen tak pobrukoval,jindy řval jak pavián(když se vrátil z diskošky).Nakrmit potřeboval naštěstí jen zvečera a pak než šel spát.S odříhnutím problémy nebyly,to mu šlo samo.Stejně tak větříky.Že si sem tam ublinkl,to je přece normálka...Přebalovat jsem ho  nemusela příliš často,občas(když vypil víc dávek pití),však dokázal zaneřádit celou postýlku.Ani ukolébavky jsem zpívat nemusela,tenkrát to za mě zvládala Metallica.Spal mi dobře a rád.Jen s tím buzením jsme zápolili.Když měl nějakou bolístku,chtěl pochovat.To už byl (při jeho sedmdesáti kilech)nepatrný problém.Jinak ale pohoda!?

Ne tak docela.Občas nás někdo zahlídl,jak si dáváme pusu na přivítanou nebo na rozloučenou.Při mé vizáži patnáctileté byl jen krůček k pomluvám "oni spolu jistojistě něco mají",obzvlášť když mi říkal jménem.Bodejť by ne,když jsme byli skoro vrstevníci...

Až čas dal všechno do pořádku.Syn se oženil,mně se narodily další děti,které na svého staršího bráchu nedají dopustit.

sonyczech

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven


:D :D

Moc pěkné! Dočetla jsem to s otevřenou pusou!

Reklama