Reklama

Ženy-malířky, to je vděčné téma. Po staletí bylo výtvarné umění chápáno jako víceméně mužská záležitost, kam byl vstup ženám zakázán. Dnes je tomu naštěstí jinak - ostatně naše finančně nejoceňovanější surrealistická malířka na mezinárodním trhu s uměním Marie Čermínová alias Toyen je toho dobrým příkladem. Nicméně v období renesance si každý úspěch musely ženy tvrdě zasloužit.

Středověké malířky byly většinou dcerami otců-malířů a k umění se dostaly tak, že jim pomáhaly v jejich dílnách. To byl i případ La Tintoretty či Artemisie Gentileschi, o nichž jsme už na našem webu psali.

U Sofonisby Anguissoly (asi 1532 – 1625) to ale bylo malinko jinak, ta se stala malířkou z vlastní vůle. Byla urozeného původu. Narodila se a vyrůstala v severoitalské Cremoně v bohaté šlechtické rodině, kde se jí i jejím sourozencům dostalo na tu dobu mimořádného všestranného vzdělání. Čtyři ze sester byly rovněž malířkami, pátá se věnovala psaní a výuce latiny, bratr inklinoval k hudbě.

Sofonisba musela být nesporně talentovaná, když se o ní zmiňuje ve svém proslulém díle Životy nejvýznamnějších architektů, malířů a sochařů Itálie sám Giorgio Vasari, který rodinu navštívil. Obdivoval především malířčinu schopnost zachytit na obrazech různé lidské emoce, což nebylo v té době vůbec typické.

SofonisbaJejí profesionální život pozitivně ovlivnilo setkání s Michelangelem Buonarottim, když v roce 1554 navštívila Řím. Ocenil její nadání a povzbudil ji v další tvorbě. I v následujících letech byli spolu v písemném kontaktu. Velmi brzy se Sofonisba dostává do povědomí uměnímilovné veřejnosti a získává zakázky na portréty příslušníků mocných italských rodů – Este, Borghese, Medici…

A pak si u ní objedná svůj portrét vévoda z Alby. Bylo to v době jejího pobytu v Miláně. Vévoda je s portrétem natolik spokojený, že se o ní zmíní španělskému králi Filipu II. Ten ji pozve na svůj dvůr do Madridu. Žije tu od roku 1559 coby dvorní dáma dvou královen – Alžběty z Valois a po její smrti i Anny Rakouské. Zároveň se stává dvorní malířkou i učitelkou hudby. Brzy si tu získala skvělé renomé a přátelství nejen královen, ale i krále.

V devětatřiceti letech se vdává. Ženicha jí „dohodí“ sám Filip II., od nějž dostává i velké věno a povolení odjet s manželem na Sicílii, kde žijí v paláci Moncada v Palermu. Ani tady Sofonisba nezahálí. Nemá nouzi o zakázky především pro katolickou církev.

Jenže po osmi letech manžel umírá a Sofonisba je v 47 letech opět sama. Rozhodne se vrátit ke své rodině do Cremony. Na cestě ji však potkalo životní štěstí. Zamiloval se do ní mladý a pohledný kapitán lodi Orazio Nomellino a okamžitě ji požádal o ruku. Vzali se hned následujícího roku a přestěhovali se do Janova, kde si Sofonisba zřídila malířskou dílnu.

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f0/Sofonisba-Anguissola1.jpg?uselang=cs

Prožili spolu skutečně šťastný život. Vzájemně se podporovali a milovali. Sofonisba se mohla věnovat své tvorbě, aniž by finančně nějak strádala, což není pro malíře zrovna typické. Zabezpečil ji jednak majetek jejího manžela, ale i slušná penze, kterou dostávala od španělského krále. Podobně jako kdysi jí pomohl Michelangelo Buonarotti, pomáhala i ona začínajícím umělcům. Nejen radami, podporovala je i finančně. Do konce života byla nesmírně vitální a činorodá (Že by to bylo tím mladším manželem?).

Zemřela v krásném věku 93 let, všemi milovaná a respektovaná.

Foto: Wikipedie - autoportrét a Portrét umělkyně: její otec, sestra Minerva a bratr Asdrubale

 

Na našem webu jste si také mohli přečíst: