Víte, proč ptáky nekopne elektřina, když sedí na drátech? Pokud netušíte, pošeptám vám to až pak. Třeba v té zdánlivě skoupé odpovědi najdete tip na řešení jednoho problému, který dost možná trápí i vás.

Včera večer jsem navštívila kamarádku u ní doma. Její dítko, jinak školou povinné, by si teď mělo užívat prázdnin za počítačem. Zajela jsem mu rukou do nagelovaných vlasů: „Nazdar, fešáku.“ Nereagoval. Podívala jsem se na kamarádku: „Nevnímá tě. Je na Facebooku. Je mimo,“ řekla mi nešťastně. „On má v druhé třídě svůj profil na fcb?!“ spadla mi čelist a upustila jsem čokoládu přímo do klávesnice. Zvedl ke mně začervenalé oči a usmál se: „Ahoj teto. Dík.“ A vrátil se do světa, kde není kopací míč, kolo, kameny, klacky, rvačky o čest.

secret

„To není všechno,“ řekla kamarádka a táhla mě za ruku do ložnice. Trošku jsem se bránila, protože jsem se bála, co tam uvidím. A nerada chodím do cizích ložnic. Otevřela dveře dokořán a přitom pěstí bouchla do skleněné výplně. Její manžel seděl zády – jak jinak – u počítače. Jemu jsem rukou do nagelovaných vlasů zajíždět naštěstí nemusela (navíc si holí hlavu), abych odhadla stejnou diagnózu jako u juniora. Totální závislost.

Sedly jsme si v kuchyni ke stolu. Všimla jsem si rudých růží ve váze: „To Honza?“
„Blázníš?
Koupila jsem si je sama cestou z práce. Nalila do krásných skleniček na slavnostní chvíle víno.
„Co slavíme?“
„Lidské slovo, drahá moje. Přijdu do práce, a tam od kolegů vidím akorát záda. Přijdu domů, to samé.“
„Tak to zkus taky, ať vidíš, co na tom vlastně mají,“
odtušila jsem a napila se vína.
„Mám odpor k tomu fejsbúku a všem těm drbárnám. Je to nebezpečné!“
„Právě proto by sis měla založit i ty svůj profil na sociální síti, i když k ní máš negativní vztah,“
vzpomněla jsem si na rozhovor s kamarádkou psycholožkou: „Kuba je v nebezpečí. Neuvědomuje si, že ten, s kým se baví, může mít jinou identitu. Navíc psycholožka doporučila spodní věkovou hranici třináct let. Kubíkovi bylo kolik? Osm?“ Kývla: „Je mi z toho smutno. A nevím, co s tím.“

spol

„Ale já vím! Máš svíčku? Tak ji najdi, zapal a koukej.“ Vyběhla jsem rychle na chodbu, vyhodila pojistky a ještě rychleji se vrátila na židli. Nestačila jsem se ani napít, protože jsem nejprve musela mrknout na užaslou kamarádku, a už se ve dveřích objevily dvě postavy s rudýma očima a ohnutými zády: „Co se děje?!“
„Ohlašovaný výpadek proudu,“
řekla jsem nejlhostejněji, co jsem v té chvíli byla schopna, protože mi cukaly koutky a smát jsem se za žádnou cenu nesměla. Až mi zoufalých pohledů těch dvou bylo líto: „Bude to dlouho trvat, několik hodin.“ Vstala jsem a odsunula dvě židle. Kamarádka pochopila a z mrazáku vyndala a rozdala nám nanuky. Seděli jsme tam jak ptáci na drátě, snad dvě hodiny jsme vzpomínali, zalykali se smíchem a bylo to moc fajn.

Už víte, proč ptáka nekopne elektřina, když sedí na drátech?
Není uzemněný.

Reklama