Při rozvodovém řízení dochází k častým neshodám o opatrovnictví dítěte. O jeho práva se stará sociální pracovník. Někdy na jeho návrh soud rozhodne o úředním zásahu do rodiny. Jaká je to práce?

Devět let pracuje na odboru sociálních věcí jako pracovnice sociálně právní ochrany dětí a mládeže. Oproti zažité představě sociálních pracovnic je Marcela Junková příjemná žena, která se snaží svou práci brát maximálně zodpovědně, a ochotně nám řekla spoustu zajímavých věcí, které se dotýkají její profese.

Bc.Marcela JunkováCo všechno patří do kompetence sociální pracovnice, o co se staráte, čím se zabýváte?

 

Ten záběr je velmi široký, v podstatě cokoliv si představíte pod pojmem rodina, partnerské vztahy, ale pouze v případech, pokud jsou do nich začleněné nezletilé děti. Začnu u jednodušších věcí, tak například když potřebujete vypovědět stavební spoření, které je napsané na dítě, tak o tom také rozhoduje soud. My jsme v tomto případě stanoveni opatrovníkem dětí. Dále dědické řízení a jakékoliv majetkové věci.

 

Nejčastější náplní práce jsou případy, kdy se rodiče dětí chtějí rozvést, tak se musí upravovat poměry k dětem, stanovovat výživné a určit, komu bude dítě svěřené do výchovy. Tam jsme opět ustanoveni opatrovníkem dítěte, jdeme do rodiny, mluvíme s dětmi a pak u soudu vystupujeme jako nezávislá třetí strana. Rodiče jsou často v konfliktu a my hájíme práva dítěte.

 

O co dalšího se staráte?

 

Pak už jsou ty těžké případy, když se najde opuštěné dítě, dochází k týrání dětí, případy dětí alkoholiků, narkomanů. Také tam patří rodiče dětí, které samy páchají nějakou trestnou činnost, nebo záškoláci. My jako sociální pracovníci řešíme tedy rodiče, děti má na starosti kurátor.

 

Jak dlouho dnes trvá rozvodové řízení, pokud se řeší opatrovnictví dítěte?

Trvá do té doby, dokud nejsou pravopmocným rozsudkem upraveny poměry k dětem. Což v těch těžkých případech, díky odvoláním, může trvat třeba pět až šest let. Ti lidé se zkrátka nemohou rozvést. Pak vzniká jakési vakuum.

 

Myslíte, že u některých kauz by soudy mohly být rychlejší, efektivnější? Soudce by třeba mohl případ rozhodnout, ale nemá se k tomu a dává prostor pro odvolací řízení, které záležitost prodlužuje?

 

Prostor pro odvolání je dán ze zákona, to není kompetence soudce. Ale věc má dvě strany. Samozřejmě, že tam funguje i nějaký lidský faktor. V některých případech by takové urychlení prospělo. Ale jsou také případy, kdy ten delší čas způsobuje nějaký posun ve vztahu těch lidí. Vezměte si, že jsou popotahovaní po soudech, konzultují s odborníky, a to všechno může být pro dobro věci. Problém spočívá v tom, že když není několik let rozhodnuto, tak není jasné, jaký režim by se vlastně měl v kauze dodržovat. Například není stanovený styk s dítětem. Žádná ze stran se tak nemůže domoci svých práv, a to je to vakuum. Kdyby šel někdo na policii, aby se domohl svého, tak musí mít pravomocný rozsudek, jinak to nejde.

 

A jak se takové situace řeší?

 

Existuje možnost předběžného opatření do doby rozsudku. To má trvání zpravidla šesti měsíců. Jestliže do té doby nedojde k vyřešení záležitosti, může se na toto opatření podat nový návrh. Jedná se třeba právě o výchovu nebo výživné. Rodina z jedné strany třeba není finančně dostatečně zajištěná, a tak je takové dočasné opatření nezbytné.

 

Marcela Junková se čtyřletým synemJakou formou probíhá komunikace mezi sociálním úřadem rodiči a případně dítětem, když je podán návrh na úpravu poměrů k dítěti?

 

Postupujeme tak, že se řídíme tím, co po nás chce soud. V žádném případě svévolně nezasahujeme do fungování rodiny, i když se rozvádí. Přijde mi předvolání od soudu, že musím prošetřit poměry rodiny, tak jdu na návštěvu rodiny. Tam se setkám s rodiči, nebo s jedním z nich. Pokud ode mne soud chce, abych si promluvila s dítětem a zjistila i jeho názor, tak to udělám. Třeba by špatně snášelo, kdyby mělo přijít za mnou do kanceláře, tak jdu za ním domů nebo do školy.

 

Do školy?

Tam také, ale většinou je to všechno až po dohodě s rodiči, podle toho, jaké místo je pro dítě nejvhodnější. Pokud to jde, je lepší do toho dítě vůbec nezatahovat, už takhle je to pro něj dost stresující.

 

Jaká je ochota rodičů v rozvodovém řízení ke komunikaci se sociálním pracovníkem? Funguje tam nějaká důvěra? Jste vůči soudní instanci ve výhodě?

 

Určitě tam výhoda je. Soudce má na základě listinných dokladů objektivně zhodnotit situaci a rozhodnout. On na rozdíl od nás nemá prostor k hlubšímu poznání lidí a stavu věci. Pouze hodnotí, co je mu předložené, kdežto my, pokud máme čas s rodinou spolupracovat, zhruba víme, s kým máme tu čest.

 

Co říkáte na návrh novely zákona, který předložila poslankyně Čurdová z ČSSD, aby o tom, komu bude svěřeno do opatrovnictví, rozhodovalo dítě samo, pokud je starší čtrnácti let?

 

Paušálně to podle věku určovat nelze. Jsou čtrnáctileté děti, které už mají rozvinuté myšlení a ucelený názor na věc. Další dítě ale může tyto věci skutečně posuzovat ještě z dětské pozice, je na takové rozhodnutí nezralé. Navíc s některými pěkně cloumá puberta a v mnohém nemají jasno.

 

Prácemáme až nad hlavuK vaší práci patří i ty méně příjemné stránky. Lidé obecně o náplni vaší práce mnoho nevědí a často si jako sociální pracovnici představují nějakou nezpůsobilou semetriku…

 

…paní Zubatou…

 

…přesně tak, která nespravedlivě zasahuje do rodinných záležitostí, odebírá děti atd. Jak vy se na tuhle image svojí práce díváte?

 

Jsem trochu nešťastná z toho, že si o nás lidé myslí, že my jsme ty „Zubaté“ a zlé. Nevím, jestli je to vlivem médií nebo kusých informací. Možná i tím, že musíme ctít zákon mlčenlivosti. To mi ale nevadí nejvíc, protože jinak bych tu práci nemohla dělat. Horší je, že lidé jsou pod tímhle dojmem k naší práci víc apatičtí, a než s námi začnou spolupracovat, tak to trvá strašně dlouhou dobu, kdy už je kolikrát pozdě. Člověk, který je obětí domácího násilí, ten to dlouhodobě neřekne, není toho schopen.

 

Takže to povědomí o tom, co dělají sociální pracovnice, nám tak trochu hází klacky pod nohy. Lidé vůbec kupříkladu nevědí, že se za námi mohou přijít poradit. Je škoda, když se třeba některá maminka soudí (to teď nemyslím nějak jednostranně vůči mužům), je ve finanční tísni, a potom mi řekne: „Dala jsem sedm tisíc za právníka, aby nám napsal návrh.“ To je ale také jedna z náplní naší práce, kdy můžeme pomoci.

 

Takže by měl člověk, který slyší z některé partaje v domě, že dochází k nevhodnému zacházení s dětmi, neprodleně kontaktovat sociální pracovníky?

 

Určitě. Oznamovací povinnost má v tomhle státě každý. Člověk si ale většinou říká, že nebude nikoho udávat, ale tak to není. Jde skutečně o pomoc dítěti, které ji potřebuje. Je to o tom začátku, že za námi někdo přijde a na problém upozorní, potom se to může krok po kroku řešit. Naší povinností je registrovat jakoukoliv informaci, která k nám dojde, takže to klidně může být i anonymní. Jestli se ale jedná jen o pomstu souseda sousedovi, to se také brzy ukáže při prověřování na místě. Navíc můžeme získávat informace ze zdravotnických zařízení a ze škol.

 

Jak často dochází v Česku k domácímu násilí na dětech?

 

Procentuálně vám to teď přesně neřeknu, ale bohužel hodně často.

 

Dochází k vyhroceným případům, kdy musíte přímo v rodinách zasahovat třeba i za asistence policie?

 

Také se to stane. Případ, kdy se situace musí akutně řešit, se odehrává tak jednou za čtvrt roku, ale i častěji nebo méně často, těžko vyjádřit přesně. Jednotliví sociální pracovníci mají týdenní pohotovost, aby mohli zasahovat v naléhavých případech a bylo možné okamžitě komunikovat se soudci. Máme třeba pod správou i letiště, kam přilétají nebo přestupují děti například bez dokladů či doprovodu dospělých. Každopádně musím ještě jednou říct, že my o ničem nerozhodujeme a všechny kroky musí nařídit soud.

 

Co je největším úskalím ve vaší práci?

 

Řekla bych, že je problém v množství sociálních pracovníků. V naší zemi připadá na jednoho pracovníka 350 případů. Například v severských státech to je pouze 50 případů. Potom je pochopitelně daleko snazší monitorovat svěřené rodiny a hlouběji proniknout do konkrétních problémů. U nás jsme navíc zavaleni administrativou, a ta také častější práci v terénu ztěžuje.

 

Také bych uvítala větší komunikaci s dalšími pracovníky organizací, které jsou v daných případech aktivní. Pomohlo by se s nimi blíže seznámit, s jejich náhledem na věc, s čím se potýkají. Mohli bychom si vzájemně prospět a navíc, když víte, s kým po telefonu jednáte, je všechno snazší. Na to všechno ale nezbývá čas.

Setkali jste se v praxi se sociální pracovnicí? Jak na vás působila? Mělo by být pracovníků v této sféře více? Uvítali byste on-line rozhovor?

Reklama