Daniela Kartáková je akademická sochařka, která se o Michaela Jacksona za jeho života nijak zvlášť nezajímala. Aby jí změnil život, musel nejprve zemřít. Její pamětní busta zpěváka bude od srpna stát v Praze na Letné.

l

„Nikdy jsem nebyla jeho fanynka a vlastně jsem ho znala jen podle jména. Nevěděla jsem nic o jeho myšlenkách a způsobu života, netušila jsem, jak strašně čistý a filantropický člověk to byl. To jsem zjistila, až když umřel. Toho dne jsem si sedla k internetu a našla si o něm všechno, co se dalo. A pak jsem si pustila jeho písně... Úplně se přede mnou otevřely nové obzory. Ten člověk dal světu všechno. Svoje umění, ale i svou duši. A svět ho za jeho naivitu a nezáludnost nakonec zabil, uštval. Chci, aby se na Michaelovo poselství nezapomnělo. Chtěl uzdravit svět, vyléčit společenské neduhy, pomáhat všem, kdo to potřebují. A naše skupina v tom chce pokračovat,“ začíná mi vysvětlovat své nadšení sympatická Daniela.

Narodila se 19. 1. 1965 v Turnově. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově a ateliér monumentálního sochařství u prof. Hány na pražské AVU.

Po ukončení studií se věnuje komorní plastice (sochy z mramoru, pískovce, keramické a bronzové plastiky), medailérství a restaurování sochařských děl. Žije střídavě v Praze a italské Carraře, která je proslulá svými mramorovými lomy.

Váš umělecký záběr je široký, uspokojuje vás sochařina?
Do smrti Michaela Jacksona nijak zvlášť. To, co jsem vytvořila, jsem nikde nenabízela ani neprezentovala. Proč by si měl chtít někdo koupit sochu? Mnoho let jsem se živila jako tlumočnice a managerka u jedné italské továrny na kartáče v Modeně. Prodávala jsem stroje a výrobní techniku, pořádala veletrhy. Bavilo mě to a přišlo mi to užitečnější než sochařina. Až po smrti Michaela jsem z firmy odešla a vrátila se k umění.

A teď už chcete tvořit jen pro Michaela?
Ano, dala jsem mu totiž před rokem tento slib:

Od této chvíle, po dobu jednoho roku, ale spíše už napořád, chci věnovat všechnu svou energii Michaelovu odkazu. Udělám to, co jsem zatím za svůj dost dlouhý život nikdy nezkusila, půjdu jedním směrem bez ohledu na to, zda budu mít pocit, že mé snažení slaví úspěchy, nebo nikoli. Jestli tato cesta měla smysl, se zeptám až po roce, ne dříve. Mezitím pro vytyčený cíl udělám vše, na co budou stačit moje (zbylé) síly a schopnosti.

Nechám se inspirovat Michaelovým poselstvím, a z toho budou vznikat sochy, kresby, medaile, kompozice, koláže, fotografie aj. Vytvořím jednu postavu znázorňující Michaela, kterou si připravím jako model pro jeho sochu z mramoru v životní nebo mírně nadživotní velikosti.

Práce vzniklé na základě toho záměru vystavím v létě 2010 na naší výstavě ve spolupráci s dalšími výtvarníky a jinými umělci či jen obdivovateli Michaela.

V čem ještě bude spočívat práce na jeho odkaze?
Výstavu, která je nyní v paláci Hybernia k vidění, budeme opakovat každý rok, ale vždy s jiným zaměřením. Příští rok by to měl být Měsíc. Téma je sice inspirováno slavnou Michaelovou měsíční chůzí, ale zřejmě to pojmeme jako vesmírné těleso ze všech úhlů pohledu. Těšit se můžete i na magii.

Pomáháme ale i konkrétně. Jezdíme do bohnické léčebny, kde nacvičujeme na Michaelovu hudbu vystoupení s pacientkami na oddělení závislostí, chtěli bychom pak s nimi natočit reklamní klip. Chystá se to samé s romskými dětmi ze Žižkova.

Může se do vašich aktivit zapojit kdokoli?
Ano, to může. Založila jsem projekt Heal the World, na jehož webových stránkách je prostor pro kohokoli, kdo by chtěl pomoci uzdravit svět a má nápad, jak k tomu přispět. Stačí maličkost z oblasti umění, ale i sociální politiky. Na www.heal-the-world.cz se dozvíte všechno potřebné. Společné prožívání tohoto projektu je nádherný pocit sounáležitosti, takže uvítáme každého, kdo se přidá. Přesně takhle by to chtěl Michael.

Teď zpátky k chystanému odhalení pamětní busty na Letné. Myslíte si, že pro naši republiku je Michael Jackson tak důležitý, že by zde měl mít svou sochu?
Ano, ten člověk si to zaslouží. Byl to světový velikán, který nebyl pochopen. Odhalil světu svá slabá místa a hodně si vytrpěl. Byl to podivín, to je pravda, ale s čistou duší a také hodně naivní. Nejvíc si přál, aby lidé mysleli více na druhé a na osud naší planety. I přesto, že byl v osobním životě nešťastný, stále myslel na ostatní a rozdával lásku. Michael je důkaz, jak člověka můžou uštvat média. Pro nás ale může být příkladem toho, jak naložit se svým životem a jak využít to jedinečné, co v sobě každý člověk nese, abychom obohatili druhé.

Reklama