„Vždy jsem obdivovala kamarádčinu rodinu a přála si do ní patřit. Všichni příbuzní se pravidelně scházeli na oslavy, svátky, nebo jen tak, prostě aby se viděli. Se svou sestrou má krásný vztah, jedna druhé se se vším svěřují, pravidelně se navštěvují. To já neznám! Moji dva starší bratři mi leda tak pomohli s úkoly nebo mě jako malou vyzvedli ze školy. O to víc jsem tíhla k mamince. Když ale ona i tatínek zemřeli při autonehodě, zůstala jsem na světě úplně sama. Nebo mám alespoň takový pocit,“ vypráví Kateřina, která tehdy doufala, že by tragická událost mohla sourozence více semknout. Vždyť přece zůstali jen oni tři! Ale nestalo se tak.

„Pavel je starý mládenec. Ve svých čtyřiceti letech nemá ani přítelkyni, natož manželku a děti. Řeší jen svou kariéru a na nic jiného nemá vůbec čas. Když ho chci párkrát do roka vidět, musím si domluvit schůzku přes jeho asistentku. A navíc jsem to jen já, kdo dává impuls k setkání! A můj prostřední bratr Ondra? Tomu je pětatřicet a po smrti rodičů se zhlédl v cestování. Vzal celé své dědictví a rozhodl se ho utratit za to, že uvidí svět. Vždycky někam odjede na rok, dva a pracuje tam. Většinou to jsou dost exotické destinace, leckde není ani elektřina. Jednou do roka se tu sice ukáže, aby si vyřídil všechny možné formality na úřadech, takže se i vidíme, ale tím to končí,“ teskní Kateřina a doufá, že bude mít brzy rodinu vlastní.

„Moc bych si chtěla najít partnera s fajn rodinou, do které se začlením. A pak měla vlastní děti. Těm budu odmalička vštěpovat, jak důležití sourozenci jsou. Ani tak mě ale nepřestane mrzet, že své bratry vůbec nezajímám a nemám nikoho, na koho bych se mohla spolehnout,“ svěřuje se Kateřina.

Čtěte také:

Reklama