Ve vyhodnocení nedávno skončeného „zdravotního“ kvízu jsem si dovolila malý žertík: U nejúspěšnější skupiny, která získala čestné označení „šťavnaté rajčátko“, jsem zapochybovala o tom, že jeho nositelky odpovídaly poctivě. S takovou, která by byla vážně tak vzorná, jsem slíbila udělat exkluzivní rozhovor. A vida - jedna taková  se opravdu ozvala. Tady ji máte. Ale budete možná docela překvapené, není to úplně běžný případ ani tuctový osud… 

Je mi 47, jsem vdaná, mám dvě dcery - Lucii (24) a Hanu (21). Taky máme voříška se slavným jménem Matýsek a andulku Pepíčka. Vystudovala jsem na sestřičku, protože bylo mým snem pracovat v jeslích. Pracovala jsem krátce, dva a půl roku v kojeneckém ústavu v Krči a rok v jeslích v Děčíně, odkud pocházím a kde také bydlím.
Po narození dětí se můj život obrátil o sto osmdesát stupňů. Byla mi zjištěna schizofrenie a šoupli mě do plného invalidního důchodu. Většina lidí se nás, schizofreniků, bojí. Ale jsme, podobně jako gayové nebo lesbičky, jen trochu jiní. Máme svůj vlastní svět, kterému normální člověk těžko porozumí. Máme také jiné životní hodnoty.

Pro mě je nejdůležitější pohoda, klídek, nespěchat, vyspat se do růžova, dobře se najíst toho, co mi chutná, vykoupat se ve voňavé vodě, jít každý den na dlouhou pomalou procházku se psem. Smířit se s faktem, že mám sto pět kilo, a už nejméně dvacet let. Mám sníženou funkci štítné žlázy. Také cukrovku. A jsem alergička. Ale jsem v pohodě, protože se mám ráda. Na všechno si udělám dost času, protože nechodím do práce. A neznám nudu. 
Mám ploché nohy a léta nosím zdravotní obuv. Vytvořila jsem si vlastní módní styl, vím, co mi nesluší, jak si mám dát upravit účes a ostříhat nebo obarvit vlasy. Když se člověk smíří s tím, že není dokonalý tělesně ani duševně, je zdravý. Myslím, že člověk opravdu v dnešní době nepřežije jinak než jako 100% optimista. Uvedu příklad na svých dětech.

Starší dcera šla do první třídy s lehkou mozkovou dysfunkcí. Byla a je jako z hadích ocásků, takové dítě, které během pár minut stačí pomalovat luxusní bílé damaškové povlečení na posteli červenou obří fixkou a pak rozláme na pidikousíčky všechny fungl nové voskové pastelky, za které jste dala poslední peníze. Dorazí vás tím, že si na kolena a stehna namaže celý váš krém z Tuzexu, kterým jste si dovolila vyhodit z kopýtka za přeplatek elektřiny. 
Třetí den jejího pobytu v první třídě vám volá učitelka. Dcera si sbalila batůžek a odešla ke dveřím bez dovolení. Na dotaz těhotné učitelky, kam jde, řekla: „Domů k mamince, už mě to tu nebaví." Byla potupně zadržena a brečí v ředitelně, že chce maminku a tady se jí nelíbí. To se opakuje jedenkrát měsíčně. Pak se každý rok v červnu modlíte ke všem svatým, aby měla na vysvědčení pouze samé židle", kromě chování a hudební výchovy. Pokud šla pro vysvědčení, pokaždé jsem ji ujistila, že se nebudu vůbec zlobit, pokud tam bude třeba víc pětek. Nikdy žádná nebyla a já zatím chystala oslavu - dort, chlebíčky a tak. Za to, že Lucinka absolvovala školu a budou prázdniny.
Zato pokojíček měla vždycky vzorně uklizený a čistý, bez mého vyzvání obstarávala nákupy, myla nádobí, žehlila prádlo, uklízela a vařila jednoduchá jídla. Chodila čisťounká a upravená, jako ze škatulky. Dnes prodává v supermarketu a má ve městě pověst šikovné prodavačky. To mě těší, nebude nikdy bez práce.                                                                                                                             

Druhá dcera je bohém. Odmalička byla neustále nemocná - alergie, silné brýle, při jedné nemoci mi vyrostla za týden o 10 centimetrů. Pořádek byl pro ni něco neznámého, stejně jako čistota. Na dveřích pokoje měla velký nápis: Pořádek je pro blbý, inteligent zvládne i chaos. Libovala si ve sbírkách čehokoliv - dekorativních koček, korálků, plyšáků apod. Hraje na pět hudebních nástrojů, maluje, jezdí na trampskou osadu, zpívá, má vytříbený vkus. Pořád ležela v knihách, šila na panenky i na sebe, háčkovala, vyšívala, pletla. Měla ve mně oporu, klidně jsem jí na ušití maškarního kostýmu věnovala prostěradlo a záclonu na princeznovské šaty. Ve škole maturovala až napotřetí a za dva dny už měla bezvadné pracovní místo - jen proto, že vyprávěla při konkurzu svůj životopis. Nyní je asistentkou obchodního ředitele jisté firmy, má k dispozici firemní vůz, zastupuje šéfa v jeho nepřítomnosti. Zaplatili jí kurz německé konverzace, pořád jezdí na služební cesty.                                                                                            

Stravování jsem zásadně změnila před pár lety, po přečtení knihy Výživa podle krevních skupin. Jsem krevní skupina A Rh+ mírně kyselá, mám jíst jen ovoce, zeleninu a ryby. Ale to se nedá brát tak doslova. 
Druhá změna nastala ve chvíli, kdy jsem zjistila, že organismus se dá oblafnout sugescí. Jak? Nakecáte mu, že to, co jíte, je zdravé. Dám příklad: Nejen já mám ráda řízky z krkovičky, smažené na sádle, moravské vrabce, domácí uzené a zčernalé špekáčky přímo z ohýnku. Když to jíte, říkejte si: To je zdravé a výživné jídlo. Jednou jsem, omylem, snědla nepoužitý papírový ubrousek. Místo abych zpanikařila, řekla jsem si, že to je velice výživný pokrm. 
Nejhorší je, že si ženy všechno možné zakazují. Živočišné tuky, cukrovinky, sladké limonády, kafe s kofeinem, cukrem a smetanou. Nedokážou jídlo vychutnat, pořád se klepou strachy, že ztloustnou, onemocní a pak se jim to skutečně stane. Jíst v noci, pokud mě vzbudí hlad? To není známka slabosti. Snězte cokoliv, na co máte chuť, byť to byly topinky smažené na tuku nebo volská oka. Jen se nesmí, ani na vteřinu, u vás objevit strach, že vám po tom bude blbě. Nebude a vyspinkáte se do růžova.

Vypadá to, jako bych obracela naruby všechny zásady správné výživy. Ale to není pravda. Jenom nemá cenu, abyste jedli nízkokalorická jídla, pokud vám nechutnají. Máte ráda chleba s máslem? Tak proč si na něj mažete Ramu? Jen proto, že vás zblbnula reklama? 
Já jsem banánový maniak - jím jich tak dvě kila denně, dělají mi dobře, hlavně pokud jsou pěkně dohněda. Čím víc pochodují, tím je mám raději. Ovoce a zelenina u mě skutečně vede, mohu se po nich doslova utlouct. Taky miluju tekuté ovocno-jogurtové nápoje, třeba Actimelu bych vypila kilometr. Piju skutečně hodně, tak 8 litrů denně. Myslím si, že člověk by měl denně vypít desetinu své váhy. Co piju? Vodu z vodovodu! Nejmíň tělo zatěžuje. Pivo ani víno mi nechutná, alkohol piju výjimečně, a když už, tak raději značkový. Myslím si, že kalíšek pravé skotské wisky nebo Fernetu je lepší než nějaký tlamolep, ale slyším i na vaječný koňak s Coca-colou nebo Polar jahodu s pomerančovým džusem. To nemá chybu!
                            
Rajčátka mám nejraději jen tak, na kousání. Co mi chutná nejvíc? Miluju maliny. Co bych nejedla? Ústřice a podobná syrová mořská jídla, červy a kobylky. Ale vařeného humra nebo kraba bych ochutnala, už ze zvědavosti.                                                                                                                                            Rodině můj styl vyhovuje. Díky mé neutuchající zvědavosti se u nás postupně objevily nové potraviny jako brokolice, římský květák, čínské zelí, ledový salát, avokádo, mango, granátové jablko, naschi, kaki churma, uzené tofu, černé a zelené olivy, sójové maso a krabí tyčinky. Dcery jsou nadšené a fandí mému detektivnímu průzkumu.
Čtu vše, co mi přijde pod ruku o zdravém životním stylu, protože mě to opravdu zajímá. Také zkouším alternativní medicínu na členech rodiny. Když mladší dcera chodila ještě na střední školu, každé ráno snídala v obýváku. Všechna světla svítila a pokoj vypadal jako zalitý sluncem. Pak vyšla ven do mrazu a tmy a cítila se báječně. A „vo tom to je.“

Jestli mám nějaké vady? No to si pište, že jo, a ještě je drze přiznávám. Jsem hrozně ukecaná, povím i to, co nevím. Když se začtu do knížky, obvykle čtu do noci nebo do rána. Čtu si i u jídla. Pokud mi někdo z rodiny položí otázku, místo krátké výstižné odpovědi mu udělám půlhodinovou přednášku. Mám IQ přes 140, a to není zrovna lehké bavit se s lidmi. Manžel mi říká „pochodující encyklopedie“. Jednou mě představoval, poněkud společensky unavený, svému novému známému: „To je moje žena, na tu já nemám." Přeložila jsem si to jako: Hele vole, na tuhle pochodující encyklopedii mám papíry."
Takže všem, kteří připravují můj oblíbený webový časopis, přeji krásnou dovolenou a zase někdy na shledanou!

Alena Stropková  

Reklama