Nevíte, proč se vlastně říká „jít s dětmi na procházku“? Když byly mojí dceři tak dva až tři roky, dalo se spíš mluvit o „postávání na procházce“. Její touha po objevování světa byla bezedná, takže do lesoparku s prolézačkami, který byl naším cílem, jsme často ani nedošly. Co nedošly – ani na dohled jsme se nepřiblížily!

Začalo to většinou už na schodech. Je jich deset, to nezapomenu do smrti smrťoucí. Deset dolů, deset nahoru. A dolů. A nahoru. S držením i bez. Popředu i bokem. Opustit schody bylo možné jen nalákáním dítěte na jiný přitažlivý cíl – což byl trochu problém, protože nejpřitažlivějšími objekty v dohledu byly kontejnery na odpadky.

 

Sláva! Známá paní s pejskem!! S jejich pomocí míjíme popelnicový ráj a už jsme v relativně bezpečné zóně – na sídlištní cestě mezi trávníky. Na tom trávníku samozřejmě není radno si hrát; psů tady běhá o dost víc než dětí a zanechají po sobě podstatně víc stop. Ale je tu určitá naděje, že se dostaneme aspoň na začátek lesoparku. Tam, kde jsou ty krásné dřevěné houpačky, těžké klády vyhlazené stovkami dětských zadečků do vysokého lesku. Kde jsou i lavičky pro maminku… a jiné maminky, se kterými je možné si během toho nekonečného čekání popovídat. I ti psi se tam rozptýlí na tak veliký prostor, že jsou trávníky takřka nezávadné (nebo je to tím, že všichni udělají potřebu, hned jak vyjdou z domu?).

Každopádně – abychom si mohly užívat půvabů toho úžasného místa, musely bychom tam nejdřív dojít. A to zatím nehrozí, Andulka právě uviděla na cestě šneka. Růžky zastrčit, růžky vystrčit. Růžky zastrčit…

Samozřejmě, mohla bych to dítě popadnout a prostě ho odtáhnout tam, kam potřebuju. Nebo naložit na sporťák. Jenže: Tyhle procházky podnikám kvůli ní. Neměla by si je tedy užít po svém, rychlostí padesáti metrů za hodinu, ale se všemi šneky, klacíky, kamínky a schůdky? Proč jsem vlastně tak nervózní? Myslím si, že by jí bylo v lesáči líp, ale neženu se tam hlavně kvůli sobě, protože mě tohle postávání a věčné čekání už prostě otravuje?

Čas existuje pro malé děti jen tehdy, když je vázán na nějaký děj, říkají psychologové. Žijí v přítomnosti a jejich osobní tempo je diktováno zevnitř, ne zvenčí jako u nás dospělých. Věta jako: „Když si teď pospíšíme, budeš se moct déle houpat na houpačce,“ pro ně nemá žádný smysl. Samozřejmě, pokud letím do školky nebo na nákup dvacet minut před zavíračkou, nemůžu čekat, až Andulka oblékne panenku a nakrmí ji. Tylda prostě půjde bez večeře. Pokud je to ale aspoň trochu možné, mělo by mít dítě možnost nerušeně se do svých činností ponořit. Co my víme, co se v jeho hlavičce odehrává, když míchá klackem vodu v louži a pozoruje přitom vlny? Když pořád dokola otvírá a zavírá branku?

soutěž - rozkošnice: zanána

Na „procházky“ jsem nakonec začala chodit se sousedkou. Její Kubíček byl ještě v kočárku a skoro pořád spal, takže se nám mohla docela dobře přizpůsobit. Pořád jsme hloupě postávaly, ale aspoň jsme hloupě postávaly ve dvou, což bylo daleko příjemnější. A Andulka tak získala hned dvě obdivovatelky, které volaly „ách“ a „jééé“, když pošestnácté přeskočila patník jako kozu.

Reklama