Nevím, jestli by na neděli nebylo dobré poslat něco veselého, ale já bohužel mám v duši jen smutek a bolest.

 

S Pavlem jsem chodila 3 roky. Byly to krásné roky, tedy ty dva určitě.
Pak mi přeskočilo. Začalo mi na Pavlovi všechno vadit, byla jsem na něj protivná, hádala jsem se s ním.

 

Pak třeba na chvíli přišel mír, ale netrval nikdy moc dlouho.

Pavel z toho byl smutný a pořád se mě ptal, co se děje? Proč se chovám tak divně.... Nedokázala jsem mu odpovědět.

 

Před měsícem jsem si řekla, že už mě ten vztah nudí, unavuje, že zkrátka láska vyhořela.

A s Pavlem jsem se rozešla. Ten den, kdy jsem mu s ledovým klidem řekla, že je konec, brečel jak malé dítě. Bylo mi ho líto, ale za svým názorem jsem si stála.

 

Chtěla jsem si zase užívat, nebýt svázaná vztahem, neřešit budoucí svatbu, děti....

 

Jenže během čtrnácti dní moje rozhodnutí zaznamenalo první trhliny. Začalo se mi po Pavlovi stýskat, začaly mi chybět naše společné chvíle, pořád jsem vzpomínala na vše krásné, co jsme spolu prožili.

Uvědomila jsem si, že ho opravdu, ze srdce miluji a že moje rozhodnutí byla chyba. Moc veliká chyba.

 

Před týdnem, kdy jsem si své chyby byla vědoma na 100 %, jsem Pavlovi volala a požádala ho o schůzku. Řekla jsem mu vše popravdě, vše, co cítím, a i to, že jsem se mýlila, že ho opravdu miluji.

 

Jenže on se náhle stáhnul do sebe a řekl mi, že jsem mu moc ublížila, že už něco podobného nechce podruhé zažít a že měním názory ze dne na den.

 

Brečela jsem, prosila ho o odpuštění, ale nebylo to nic platné. Řekl mi, že už náš vztah nechce obnovovat. Že se vypořádal s rozchodem a že nyní vidí věc tak, že rozchod byl na místě.

 

Píšu mu stále esemesky, prosím o odpuštění a doslova škemrám o druhou šanci. Ale on si stojí za svým.

 

Nevím, co víc udělat, aby pochopil, že jsem se unáhlila, aby mi uvěřil, že ho opravdu miluji.

Strašně ho chci zpět, chci s ním žít, chci, aby se vrátil.

 

Vidím před sebou jen černou díru, nemám chuť do života a nenávidím sama sebe za to, co jsem udělala.

Hrozně jsem se mýlila a bojím se, že jsem sešla na cestu, ze které už není návratu.

 

Nedokážu se s tím smířit. Nedokážu tohle překonat!

Jak mu mám vysvětlit, že jsem pitomá? Že jsem se unáhlila? Pořád jen brečím a nejsem schopná myslet na nic jiného.

Utápím se v alkoholu a prosím o to, aby se ke mně vrátil, aby se stal zázrak a já ho měla zpět u sebe.

 

 

Reklama