Milá redakce,
moje cesta za bydlením byla docela zajímavá. Bylo mi 21, když jsem se odstěhovala za přítelem do Prahy. On tam šel na zaučení do firmy, než založí pobočku v našem kraji. Původně odcházel na 3 měsíce, ale vše se nějak protáhlo a nakonec z toho byl rok a půl. No a mě doma nic nedrželo - zrovna jsem odcházela z práce - tak jsem šla za ním. Bydleli jsme ve 3+1, který pronajímala jeho firma. Bylo nás tam 5 - někdy i 6. Samí chlapi, tak si ten bordel dovedete představit. Byl to mazec. A obrovská zkušenost. Ale doma jsem si tam rozhodně nikdy nepřipadala, protože jsem tam vlastně byla načerno.
Po odchodu z Prahy jsem se ani nevracela domů, protože se nesnesu s bratrem. A tak jsem zakotvila u babičky a tam zůstala skoro rok, dokud jsme se nestěhovali s přítelem do pronajatého bytu 3+1. Původně jsme měli mít byt pronajatý od září a nakonec jsme se stěhovali pár dní před Vánocemi. Jenže to mělo háček. Opět načerno. Byt byl města a takové byty se pronajímat nesmí. A tak jsme se tvářili, že tam žijeme ve společné domácnosti s majitelem, kterého jsem za celou dobu viděla asi 3x. Snažili jsme se být téměř neviditelní. Vydrželi jsme to 2 toky. Pak přešel byt do OV a my měli možnost ho odkoupit. Jenže to byl v dost špatném stavu a byla by nutná další velká investice, která dávala společně s cenou bytu pro nás nepřijatelnou částku. A tak jsme začali hledat něco, co bychom si koupili. A podařilo se. Nicméně na ten byt vzpomínám ráda, protože tam jsem se učila starat o domácnost, starat se o chlapa a chystala jsem se v něm na svatbu.

Na velikonoce 2004 jsme se stěhovali do našeho vysněného 3+1. Ze začátku to bylo veselé. Jak byl člověk navyklý být nenápadný, tak jsem si pořád nemohla zvyknout, že jsem tam doma, že můžu zdravit sousedy a nevyhýbat se jim, že máme jmenovku na schánce i zvonku... zkrátka, že je to DOMA.
Momentálně ten byt docela razantně předěláváme a vypadá to ještě na dlouho, takže žijeme prakticky v jednom pokoji, ale neměnila bych. Je to jen a jen naše místo, kam se vracíme do bezpečí domova a kde chceme jednou vychovat i naše děti. A i když máme hypotéku do padesáti let, tak to za to stojí. Máme vlastně obrovskou kliku, protože bytová situace pro mladé páry nebo rodiny je dost černá.


přikládám fotky z rekonstrukce koupelny




Jadwiga


Milá Jadwigo,
tak na těch fotkách to spíš vypadá jako demolice koupelny, ale nebudeme slovíčkařit.
Doufám, že tuto fázi brzy překonáte a pošlete nám fotky zdárného pokračování.
Koneckonců, můžete se zúčastnit naší soutěže o rekonstrukcích, kterou na Ženě -in chystáme

Reklama