Čím dál častěji se hovoří o tom, že naše společnost je zaměřená na výkon. A že je to špatně. Tlak v pracovním prostředí se stává pro některé neúnosným. Někdy ovšem tato „nemoc“ začíná už v původní rodině. Jako u Jany z dnešního příběhu.

Určitě jste ve svém okolí už někdy zaznamenali snahu rodičů splnit si prostřednictvím vlastním potomků své nesplněné sny. Každý rok putují na výběrové školy děti jen proto, že jejich rodičům se z nějakých důvodů dosáhnout patřičného vzdělání nepodařilo. Ještě horší je to asi ve sportu, kde rodiče i přes nechuť svých potomků vychovávají příští Jágry a Čáslavské.

dítě

A úplně nejhorší je posedlost po dokonalosti a úspěchu ve všech směrech. Své o tom ví sympatická Jana, která ten obrovský tlak nevydržela a po sérii drobných nezdarů, kterým by žádný člověk žijící v pohodě nepřikládal takový význam, se zhroutila a skončila na psychiatrii…

  • Jak to všechno začalo?

Vlastně ani nevím, protože ze začátku mi to nepřišlo nijak zvláštní,“ začíná líčit svůj příběh pohledná mladá žena. „Vždycky jsem musela mít samé jedničky a chodit na všechny kroužky, které mi rodiče vybrali. Ale přišlo mi to jako samozřejmost a nestálo mě to ani žádné speciální úsilí,“ vysvětluje.

Až na gymplu prý pocítila první neúspěch. A hlavně jeho důsledky. Bála se jít domů s dvojkou, že bude kázání. Když dostala někdy ve třeťáku svou první trojku, rozbrečela se tak, že se profesor prý smiloval a pozval ji na přezkoušení, aniž by známku kamkoliv zapsal.

Styděla jsem se za ten výstup před spolužáky, ale strach ze špatné známky byl zkrátka silnější,“ vzpomíná Jana a urovná si perfektně sladěné oblečení. Její život však nebyl jen o pěkných známkách. V době, kdy ostatní dívky randily, ona docházela každý den na tréninky gymnastiky. „Strašně mě to nebavilo a vlastně ani nešlo - každé závody byly pro mě utrpením, ale neexistovalo, abych se proti tomu vzbouřila. To by mě snad rodiče vyhodili z domu,“ krčí rameny a přehodí si nohu přes nohu.

  • Po maturitě šla samozřejmě na vysokou a pak ještě studovat jazyky do zahraničí.

Samozřejmostí bylo, že nastoupí do nějaké prosperující firmy a bude mít vedoucí pozici. Těžko říct, zda za to mohlo její excelentní vzdělání, či nějaké tatíkovy páky, ale opravdu se tak celkem bez komplikací stalo.

Ale pak to přišlo,“ vzdychne si Jana a v očích se jí zalesknou slzy. „Prostě jsem to nezvládla. Vše jsem musela mít dokonalé, každý detail propracovaný, a zatímco ostatní svou práci tak nějak zvládali a stačili při ní ještě normálně žít, já polykala prášky na bolest hlavy a časem i na uklidnění. Jakýkoliv neúspěch mé práce mě úplně vykolejil. Cukalo mi oko, bolela hlava a žaludek. Ale já ty varovné signály neposlouchala. Zase jsem potřebovala mít samé jedničky, zase jsem chtěla splnit přání rodičů, abych se zúčastnila a uspěla – jako tehdy v té gymnastice,“ rozpláče se už naplno při vzpomínce na své dětství.

  • Jak to bylo dál?

Jana to za vydatného vzlykání a smrkání dopověděla. Začala se prý budit v noci zpocená, pravidelně kolem druhé hodiny, a měla pocit, že na ni sahá samotná smrt. Tlak na hrudníku a pocit na omdlení. To ji vyděsilo a po pár takových probdělých nocí vyhledala lékaře. Následovala vyšetření. Zdálo se, že její zdraví je po fyzické stránce v pořádku.

tlak

Stonala ovšem duše…  Lékař nasadil antidepresiva a doporučil zvolnit.

Naštěstí jsem si našetřila nějaké peníze a mohu si dovolit bydlet sama, u rodičů bych se zbláznila už úplně,“ dodává s náznakem úsměvu žena, které došlo, že rodičovská výchova se na ni podepsala až příliš krutě. Škoda, že to poznání trvalo tak dlouho. O to delší bude bohužel cesta k normálnímu životu.

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Přečtěte si také

Reklama