Dobrý den všem na stránkách Žena-in.
Dnešní téma je velice smutné. Bezdomovcům vůbec nezávidím, neodsuzuji, nevím, jak skončím sama.
Před pěti lety jsem se setkala se zajímavým bezdomovcem. Ten chlapík nebyl žádný humusák nebo jak to nazýváte, ale něco v něm bylo člověčí, co nepatřilo bezdomovci.
Můj zaměstnavatel potřeboval do svého domu chlapíka-ferdu mravence všeho druhu. Řekla jsem mu o tomto člověku, kterého jsem každodenně potkávala. Zeptal se mě ironicky, jestli jsem agentka Armády spásy či Charita. Než jsem stačila odpovědět, řekl, ať ho přivedu. To byl první krok k záchraně člověka. Věřila jsem, že pan zaměstnavatel ho nevyhodí a určitě mu pomůže. I když jako poměrně bohatý člověk víc bere, než dává. Mládeži, chlapík obstál, je vyučený zámečník, dělal údržbářskou práci, umí i svařovat kov, víno možná také:-).
Proč se stal bezdomovcem, nevím. Vím jen jedno, že u pana X pracuje dodnes a je spokojený.
Nevyhledávám akce dobrých skutků, ale pokud mohu pomoci, pomohu, zvláště když to za mne dotáhnou druzí.
Nikdy nevíme, kdy budeme potřebovat pomoc sami a hlavně, jak skončíme. Samozřejmě, že musí být snaha i z druhé strany. To znamená ze strany bezdomovce.
Přeji krásný den

arjev


Milá arjev,
to je právě to. Snaha musí být i z druhé strany. Právě na neschopnosti  přizpůsobit se mnohdy veškeré pokusy o pomoc ztroskotávají. A jak napsala Gerda, mnohým takový tulácký a svobodný život vyhovuje.
I za cenu nepohodlí.



Reklama