Děkujeme čtenářce s nickem Sapita za první příspěvek na dnešní téma Otcové a dcery.

Mám bezvadné rodiče, a můžu říct, že jsme nikdy neměli vážnější problém, ať už tehdy, když jsem byla dítě, nebo nyní, když děti sama mám. Je ale pravda, že s tátou byl vztah jiný než s mámou.

Vzhledem k tomu, že táta do práce dost daleko denně dojížděl, tak jsme ho vídali jen večer a stihl mě akorát uložit ke spaní. Stával opřený o skříň u naší dvoupatrové postele, já ležela na horní posteli a dychtivě jsem naslouchala. Když příběh dočetl, knížku, kterou držel v jedné ruce, hlasitě „sklapl“. Pak mi na chvíli tu velkou, těžkou ruku položil na čelo a oči, a já se cítila nesmírně v bezpečí.

Starost o chod domácnosti a nás děti byl tedy jednoznačně na mamce, byla tou „výkonnou autoritou“, která řešila zhoršené známky a jiné průšvihy. S oběma sourozenci se shodneme, že vrchol trestu od mamky byla věta: „A večer se „pochlubíš“ tátovi!“  Dodnes nevíme proč, scénář byl totiž vždy podobný…

Celé odpoledne čekání na zarachocení klíčů v zámku, klapnutí dveří a bouchnutí kufříku o lavičku. Šourám se do chodby a soukám ze sebe popis provinění… Táta si pomalu svléká kabát, podívá se a říká po dlouhé pauze: „No….. Tak to napravíš…“   A hotovo…

Ano, s mým tátou máme a vždycky jsme měli zvláštní pouto. Nebyl tím tatínkem, se kterým by byla třeskutá legrace, který by si s námi hrál. To ne. Ale BYL se mnou. Chodili jsme na ryby, na kolo, do lesa, štípat dříví, dělat plot…. Možná je to proto, že mi vždycky byly blízké „mužské“ zábavy a jsem relativně technicky zdatná. S postupem času se náš vztah posunul tak, že se mi třeba dřív svěřil se zdravotním problémem, než ostatním, než mamce.

V září umřel mojí nejlepší kamarádce tatínek (maminku už nemá pár let) a mě zamrazilo z její SMS (“Tak už nemám nikoho“) dvakrát. Nejprve soucítěním s ní, a pak kvůli tomu, že jsem si uvědomila, že kdykoliv můžu totéž psát já jí… Naši tatínkové byli totiž téměř na den stejně staří.

Tati, mám ti toho ještě tolik co říct, doufám, že to stihnu….Sapita

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Ani nevíte, jak rozumím vašim pocitům. Já jsem to bohužel nestihla a dodnes mě to mrzí..

Milé čtenářky, napište nám také něco o svém tátovi. Nemusí to být jen vyznání, uvítáme i zajímavou historku, příhodu nebo třeba fotografii.

Pošlete nám ji na adresu redakce@zena-in a možná právě vy dostanete dárek

Reklama