V životě nás někdy čekají nejrůznější změny a překážky, i v tom partnerském. Rozvodů (a rozchodů) je v naší společnosti čím dál víc, a tím pádem i dětí, které vyrůstají v neúplné rodině. Tak jako patnáctiletá Linda.

Patnáct let je pro dítě hodně citlivý věk. A možná právě proto to teď s Lindou nemá její matka Markéta jednoduché. Lehké to ostatně neměla jako matka - samoživitelka nikdy, ale poslední dobou je to opravdu náročné. Markéta už neví, co má dělat, aby se s Lindou tolik nehádaly.

ilustrační foto

A nejde jen o peníze, kterých nikdy neměly moc. Hlavním tématem hádek je teď Lindin otec, ten biologický. „Rozhodně bych ho ale otcem nenazývala, ten člověk si to vůbec nezaslouží. Bohužel Linda má na to jiný názor a pořád mi vyčítá, že ho nezná. Jak jí mám ale vysvětlit, že on o to nemá zájem?“

Markétě bylo sotva osmnáct, když otěhotněla, akorát udělala maturitu na obchodní škole. Roman byl její první kluk, chodili spolu asi tři měsíce. Když mu oznámila, že je těhotná, vynadal jí a řekl, ať si s tím nějak poradí, že on rozhodně žádnou svatbu ani dítě nechce. „Tehdy mě to hodně sebralo, myslela jsem, že je Roman slušný kluk, že mě má rád a nenechá mě v tom. Ale nechal, a tak jsme se rozešli. Pak už jsem ho nijak nekontaktovala, nechtěla jsem se ponižovat a prosit ho, ať mi pomůže. A rozhodla jsem se dítě si nechat, na potrat jsem neměla odvahu.

Když se Linda narodila, přišel se Roman za námi podívat do porodnice, nevím, kdo mu tehdy řekl, kde ležíme. Slíbil mi, že na malou bude platit, ale jinak se starat nebude. Byla jsem ráda i za to, protože jsem věděla, že další nejmíň dva roky zůstanu na krku rodičům a jakékoliv peníze se mi budou hodit. To období bylo těžké i krásné zároveň...

Začala mi vyčítat, že jsem ho nepřinutila

Rodiče mi hodně pomáhali, hlídali Lindu, abych mohla občas chodit na brigády, bez nich bych to nezvládla. Když pak šla Linda do školky, našla jsem si malý podnájem a práci a snažila se osamostatnit, což se mi nakonec podařilo.“

O otci Markéta moc nemluvila, až v době, kdy se Linda začala ptát. „Tehdy jsem jí vysvětlila, jak to je. Řekla jsem jí, kdo je její táta, a taky to, že o ní nemá zájem, že se tak rozhodl. V pěti letech to přijala naprosto v pohodě, řekla jen: Aha, tak jo. Občas se na něj zeptala, později ji začalo zajímat, proč o ni nemá zájem. Bylo pro mě dost těžké jí na to něco říct, sama jsem na to neznala odpověď. Nikdy jsem jí ale nelhala, vždycky jsem jí odpověděla, jak to je.

Teprve v jejích třinácti letech se všechno změnilo. Linda se začala ptát, proč jsem tátu nepřinutila, aby s námi zůstal, proč jsem ho nikdy nekontaktovala, proč jsem za ním prostě nepřišla i s miminkem, aby viděl, o co přichází...? Těch otázek bylo čím dál víc. A k tomu výčitky, že za to můžu já, že jsme teď samy a ona nemá tátu. Probrečela jsem hodně nocí, ale co jsem měla dělat? Roman přece o malé věděl, viděl ji v porodnici, řekl, ať kromě peněz nic nečekám, že žádné dítě nechce. To jsem mu měla posílat fotky, prosit a žadonit, aby si to rozmyslel? Navíc když jsem se pak dozvěděla, že se čtyři roky po narození Lindy oženil a má další dvě děti? Kdyby měl zájem i o Lindu, vypadalo by to jinak. Linda tohle všechno ví, ale tím spíš si vede svou: Kdybys ho tehdy donutila, neoženil by se s jinou a žil by s námi.

Kdyby to bylo tak jednoduché! Je mi líto, že Linda můj postoj nechápe. Udělala jsem poslední věc, aby pochopila. Dala jsem jí kontakt na Romana, aby se s ním mohla spojit a promluvit si. Víc už dělat nemůžu. Snad jen doufat, že mi to jednou odpustí...“

Další články v našem magazínu:

Reklama