Vztahy v rodinách bývají různé, někdy bezproblémové, jindy konfliktní. A co teprve když se do nějaké rodiny přivdáme nebo přiženíme! Může se totiž stát, že si s novou rodinou nesedneme a moc se nestýkáme. Což je samozřejmě smutné.

Ale je to poměrně časté, že se nový člen rodiny tak úplně nezařadí. Pak už záleží na toleranci a umění kompromisu všech členů rodiny, aby vztahy fungovaly. Nebo to alespoň vypadalo, že fungují.

Přečtěte si také:

„U nás to tak opravdu jen vypadá, a často ani to ne,“ začíná své vyprávění třiašedesátiletá Marie. Už je v důchodu, takže času má dost, a tak pomáhá hlídat svá tři vnoučata. Mladší syn má zatím jedno dítě, a tam je to bez problémů. Jenže starší... „Starší syn Pavel před rokem zemřel a zůstala po něm snacha s dvěma malými kluky. Mám je moc ráda, a tak jsem vděčná za každou chvilku, kterou s nimi můžu strávit. Poslední dobou je to ale čím dál horší...

woman

Se snachou Radkou jsme si nesedly už ve chvíli, kdy ji Pavel přivedl představit. My jsme obyčejní lidi, kteří vedou normální život, ona je městská frajerka. Hodně na sebe dbá, pořád je upravená a hlavně je hrozně náročná. Syn to s ní neměl lehké, protože pořád neměla dost. Pavel vydělával, postavil dům, staral se o ni. Neříkám, že byl ideální muž, to určitě ne, ale snažil se. A ona to nikdy neocenila. Pořád chtěla víc.

Když se jim narodil první syn, zůstala doma, pak přišel druhý syn. Vídala jsem je docela málo, nechtěla jsem jim narušovat soužití a po pravdě mě ani moc nezvali. Když pak děti trochu vyrostly, začala jsem je brát na výlety nebo k sobě na víkend, máme hezký vztah. Časem mi Radka dávala děti víc a víc, bývaly u mě v podstatě každý druhý víkend, a teď i hodně přes týden.

Je to pro mě náročné

Když totiž Pavel zemřel, sešlo se to zrovna s dobou, kdy měla Radka nastoupit zpátky do zaměstnání. Samozřejmě jsem jí nabídla, že jí s kluky pomůžu, určitě to nemá lehké, když teď musí kluky živit sama. Ale netušila jsem, že toho bude tolik využívat.

Už nejsem nejmladší a nemám tolik sil, navíc bydlím daleko od ní a neřídím auto, takže každé vyzvednutí Pavlíka ze školy a Péti ze školky pro mě obnáší dvouhodinovou cestu k jejich škole a školce, pak dva kilometry pěšky (nebo vlakem) k nim domů a zase dvouhodinovou cestu zpátky. Vyjíždím kolem poledne a domů se vracím až večer. Není to každý den, ale třikrát týdně určitě ano. Někdy je to jednodušší, když mě sveze druhý syn a kluci pak spí u nás.

Neříkám, že mě obtěžuje starat se o vnoučky, to vůbec ne, vidím je moc ráda a jsem ráda, když můžu pomoct. Bohužel to zatím jinak nejde, ona sama by to nezvládla a práci potřebuje. Ale to nic nemění na tom, že mi vadí, že ode mě snacha pořád něco chce, a přitom mě nesnáší a všude mě pomlouvá, jaká jsem hrozná. A navíc to nikdy neocení. Když to řeknu hloupě - teď jsem jí dobrá...“

Další zajímavé články:

Reklama