Reklama

Přečtěte si krásný a dojemný příběh o přátelství s bezdomovcem, který nám poslala čtenářka nickem ekleinovka. Jaké mohou být někdy lidské osudy

Tohle téma mi přijde hodně smutné, ať už se dotyční lidé do takovéto situace dostali vlastní vinou či nikoli.
Je pravdou, že na ulici potkávám denně různá individua, někteří jsou až agresivní. Peníze na vás vymáhají nevybíravým způsobem, jen aby měli na svoji dávku krabičáku.Ty ignoruju a nesympatizuji s nimi.

Ale - je to tak pět let, u nás u marketu stával také jeden bezdomovec. Jen tam stál, nežebral, měl hrozně smutné oči...Mohlo mu být něco málo přes čtyřicet. Vždycky jsem mu dávala ,,pětku“ z košíku,nějaké pečivo..Slušně děkoval. Mně ho bylo líto, jako nějaký mizera se mi nejevil. Dala jsem s ním řeč. Rozpovídal se. Podnikal, měl dům, manželku, dvě děti. Naletěl lichváři s půjčkou a bylo hotovo. Dům napsal na manželku, ta ho vykopla, děti se k němu přestaly hlásit...Skončil na ulici, schovával se před vymahači. Nic už neměl, leda by ho zbili nebo rovnou zabili. Tekly mu slzy. Upřímné. Mně také.

Přišla zima. Žil sám v lese v chatrči postavené z prken, vystlané starými slamníky. Vařil si na ohni v kotlíku. Dala jsem mu teplé věci na sebe, staré deky, spacák po dcerce. Pořád jenom plakal a děkoval. Dávala jsem mu i jídlo, co jsem uvařila doma. Mrazy nemrazy - stál tam pořád a mrznul.Byl tak psychicky na dně,že ztrácel pud sebezáchovy a chuť žít.

Blížily se Vánoce. Koupila jsem mu šišku salámu a další jídlo, přinesla postupně zimní oblečení po klucích a boty, aby se tak netřásl a trošku zahřál..Nabízela jsem mu, ať se přijde ohřát a umýt v teplé vodě, ne v ledovém potoce. S díky a omluvami odmítal.

Po Vánocích přišly hodně kruté mrazy...V sobotu jsme spolu ještě mluvili,byl umytý a oblečený ve věcech ode mne, kulicha na hlavě a liboval si, že dostal ty nejkrásnější vánoční dárky ode mne, kromě hmotných věcí i lidskost a pochopení. Byla jsem naměkko.

V pondělí jdu jako vždy nakoupit a nevidím ho tam. Projel mi mráz po zádech. Proboha, snad....Našli ho napůl cesty ke své chatrči. Vypil krabičák a nedošel. Umrzl. Vzalo mne to, slzy se mi řinuly proudem. Proč právě on, nic špatného přece neudělal.

Smutný konec zvláštního přátelství, které jsme si vytvořili...je mi z toho divně ještě teď,raději končím toto téma, chce se mi brečet....

Vymyslete něco veselejšího, některé vzpomínky bolí

ekleinovka

Něchtěla jsem vás rozplakat, ale za ten příběh vám děkuji

Dokázaly byste také takto pomáhat milé ženy-in? Co si myslíte o bezdomovcích? Je jejich situace neřešitelná? Napište nám svůj názor. Máte dokonce nějaký příběh?

Své příspěvky posíjelte na adresu: redakce@zena-in.cz