Reklama

Jakožto zkušená redakční krysa jsem zažila leccos. Autory s tak pokřivenými osobnostmi, že i kdyby je člověk přibil za kolena na most, nenarovnali by se, věčné války redakce s 'kanceláří' (jakýkoli neredakční personál - účetní, obchodníci ap. Občas zvaní 'ti blbci odvedle' nebo jinak mile).... a rozličné kolegy. Pravda, šéfredaktorka vypadá, že když se na ni promluví nahlas, tak se rozpláče, ale ona to není úplně pravda, je to konec konců šéfka.
A protože jsme redakce, tak se u nás střádají studenti novinářství, kteří potřebujou praxi na zápočet, studenti něčeho jiného ze stejných důvodů a rozliční brigádníci. A v zásadě není důvod, aby brigádník nebyl třeba něčí syn nebo synovec, šéfka ráda dává mladým lidem šanci dělat něco užitečného. Tak se k nám dostala Helenka, dcera šéfčiny známé, která se nedostala na vysokou školu nebo se na ni vykašlala nebo co já vím,a já ji měla na starost.
Dočasné pracovní síly, pokud nejsou kvalifikované odjinud, začínají klasickým kolečkem kávovar - kopírka - podej, dones, přidrž. Věděla jsem, že přijde nějaká dívčina, která by měla být nejen gramotná, ale i docela chytrá, takže jsem jí nachystala nějakou přiměřenou práci a matně jsem očekávala nějaký přiměřený průběh.
Brigádnice přišla o půl hodiny později, což jsem přešla jemným upozorněním. Práce jí šla jak psovi pastva, ale to je normální, každý nově příchozí několik dní až týdnů otravuje dotazy typu A kde jsou kancelářské sponky? prostě proto, že neví, kde jsou kancelářské sponky. Poněkud mě naštvalo, když se v jednu přišla zeptat, jestli by už mohla odejít.
"To máte všecko hotové? To jste fakt šikovná," začala jsem. "Tak mi to dejte sem na stůl, já se na to kouknu..."
"No, já jsem udělala jenom tohle," ukázala asi tak na polovinu přidělené hromádky. "Ale já už jsem unavená, no."
"To já taky. Ale až doděláte to a to, můžete jít," pokusila jsem se projevit vstřícnost. Konec konců, ta práce byla potřeba a na to jsme přijali kancelářského pomocníka,abychom nemuseli postávat u kopírky a někde pobíhat.
Druhý den přišla opět pozdě, omlouvala se, že jí ujel autobus.
"Stane se," odtušila jsem, "ale dávejte si na to pozor, ano? Jo a než se pustíte do práce, udělějte mi tři kopie od tohohle. Víte, jak si na to nastavit kopírku?"
"Jo."
Když byla už hodinu nezvěstná, vyrazila jsem na záchrannou výpravu, konec konců, jedince neznalého terénu by mohla nebezpečně zranit jedovatá sešívačka a ze souboje se zákeřnou kopírkou taky mnoho badatelů vyšlo silně pošramoceno. O záludnostech kancelářských sponek nemluvě. Helena ovšem nedodýchávala po smrtelném setkání s nějakou kancelářskou havětí, ale seděla u kopírky, kteá blikala,že nemá žrádlo, a četla si. A ani si nevšimla, že jsem přišla, kniha zjevně byla strhující.
Zamyslela jsem se a přestože jsem si uvědomovala, co to udělá s nic netušícími kolegy, naklonila jsem se k ní a zařvala jsem:
"Budíčeéééééék!"
"Co je?"
"Kopírujete?"
Nó, jó."
"Nekopírujete. Došel vám papír."
"Fakt"
"Jo."
"A co jako mám dělat?"
"No.... buďto se dá doplnit, nebo se koupí nová kopírka s plným zásobníkem. Vyberte si."
"Když já nevím, jak se to dělá."
Učinila jsem decentní pantomimu na téma Krmíme kopírku. Kolega, který si přišel do chodby udělat kafe, stál opřen o futra, tvářil se, že neexistuje, a dusil se smíchy. Pak se odplížil a nechal mi na Skypu vzkaz, že s tím teletem mě fakt lituje.
Brigádnice dokopírovala lejstra bez dalších dobrodružství. Neměla jsem odvahu poslat ji vrátit knihy do knihovny, bůh ví, co by se jí venku mohlo stát, dala jsem jí za úkol roztřídit a seřadit podle data korespondenci, kterou jsem posledních několik měsíců třídila systémem hoď to do šuplíku, tam se toho vejde. Tedy, ne, že bych agendu nevyřizovala, jenom jsem ji nearchivovala. A odhadla jsem, že to bude práce na tři dni, takže bude pokoj.
Nebyl.
"A kam mám dát tohle?" ukázala mi Helena jakýsi dopis. Podívala jsem se na něj:
"Dopisy od čtenářů."
"Ale tam není datum."
"Byl v obálce, koukněte se na razítko, tohle nemusí být chirurgicky přesně."
Ale já tu obálku zahodila."
"Tak ji vytáhněte z koše a podívejte se."
"To snad nemyslíte vážně, že se jako mám hrabat ve smetí."
"V tom koši je jenom papír." A obálku jsem jí vytáhla,kupodivu jsem nezesnula ve smrtelných křečích nákazy z jedů vznikajících zahníváním počmáraných poznámkových papírků. Ale přece jen jsem otrlý obyvatel kanceláře.

Třetí den volala maminka Heleny, že Helenka je nemocná a dnes nepřijde. Nepřišla až do konce týdne, objevila se v pondělí, o půl hodiny později a opálená. Myslela jsem si svoje, a navrhla jsem jí, že pokud jí vyhovuje chodit od půl deváté do pěti, tak by si to měla projednat se šéfkou, že tohle jí já dovolit nemůžu, nemajíc pravomocí.
"Dyť se tak nic nestalo, a nepřišla jsem pozdě o půl hodiny, ale jenom o dvacet minut."
"V osm nemáte být tady, ale ve startovní pozici u strojů."
"Vy toho naděláte."
"Ano."
Den jsem strávila několikaminutovými úseky vlastní práce, prokládanými kontrolou brigádnice. Ani trochu mě to nebavilo
Další den jsem přišla do práce až v poledne, měla jsem cosi mimo kancelář. Helena měla za úkol dotřídit tu korespondenci, ale jaký div, seděla v chodbě, pokračovala v četbě a papíry na stole zůstaly dokonale netknuté, jak jsem je nechala.
"Co děláte?"
"Dyť jsem si chtěla přečíst jenom kousek, to je bezvadná knížka, víte? A mě z těch papírů už hrabe, chtěla jsem si chvilku odpočinout."
"A co jste dneska udělala?"
"No třídila jsem tu starou poštu."
"Toho štosu papírů jste se ani nedotkla. Tenhle jsem dala nahoru na tu hromádku včera večer."
"Já to brala odspoda."
"Tím si nejsem jista. Tak či onak, do večera to budete mít hotové, tolik toho není. A neodejdete, dokud to nedoděláte."
Pak jsem se šla diskrétně poptat kolegů, ale nebylo zjištěno, zda Helena něco dělala. Každý měl starostí víc, než dost, než aby špehoval brigádnici. Každopádně výhružka, že bude u papírů sedět, dokud je nepřebere, zabrala, a bylo to hotovo v rekordním čase a ještě k tomu dobře.
Další den nicméně přišla přede mnou a kvílela u šéfky, jak jsem na ni zlá, že ji pronásleduju a že na ni křičím. Šéfku to nebavilo, všimla si, že brigádnice není ten typ, co by si našel práci sám, ale protože to byla dcera od známé.... vzala si ji pod svá ochranná křídla. V rauchpauze jsem se připlížila a snažila vysvětlit, že se na tu holku nesnažím být zlá, ale že chodí pozdě, pořád se někde poflakuje a když jí to zdvořile vytknu, je poněkud přidrzlá.
"Já vím, ale já jsem slíbila její mámě, že na ni trochu dohlídnu, třeba se to zlepší."
Šéfka je ovšem neléčený cholerik a když se naštve, tak zalézají všichni pod stůl. Včetně lidí v té logistické firmě, která má kanceláře v druhé půlce patra.... takže jsem se obskládala hradbou papírů a knih a čekala jsem na ohňostroj.

Dočkala jsem se až za týden, za týden, kdy brigádnice chodila pozdě, skrývala se na chodbě, nebyla vůbec a její maminka volala, že Helence je špatně. Brigádnice měla donést rekomando na poštu a  vrátila se za hodinu, což by se dalo skousnout, ale nedala si tu práci, že by schovala tu igelitku s logem obchodu s hadrama. A šéfka zrovna stála na chodbě u okna a kouřila, nedalo se tedy zalézt někam za kopírku a nákup s prací věru nesouvisející někam nenápadně zašít.
Pokaždé, když šéfka řve, se divím, kde se v té malé usměvavé paní, která vypadá, že se s ní dá zametat i vytírat, bere ten mohutný hlas. Pokaždé, když řve, si představuju, jak Valkýry tahají mrtvé vikingské válečníky do té věčné hodovní síně. Kdyby šéfka prošla týdenním hlasovým školením a někdo ji vytočil, klidně odzpívá Brunhildu v Ringu tak, že se kritika rozplyne slastí. Nicméně, nešlo o Ring, ale o kobereček. Hradba šanonů, kterou jsem se kryla, mi nicméně dala rozumět každému slovu. Zábavné to nebylo, Helena kvíkala, že "však o nic nejde, né, jenom jsem viděla to tričko tak jsem se pro něho stavila, vy to děláte taky" a šéfka hřímala, že ona si dělá, co chce, protože je šéfka a že tady velí ona.... atd. a dokončila to několika výhružkami a plánem práce, který by se dal nazvat domácím vězením.
Další den brigádnice už nepřišla. Nutno dodat, že jsme si oddychli.
Později se mi doneslo (mám známé, co mají známé), že Helena rok dělala nic, zvané 'připravuji se na přijímačky na medicínu' - kam se nedostala a ani v letech příštích a pak ji nějak přestalo bavit bydlet u rodičů, takže musela začít pracovat, ale jestli to někdy někam dotáhla, mi není povědomo.
Naštěstí je většina lidí normálních a pokud jsem měla jindy pracovat s nějakým dočasným pomocníčkem, dopadlo to podstaně lépe.

Gentiana


Díky, zasmála jsem se opravdu od srdce :-)))