Reklama

Kdysi, na počátku budovatelských let, vznikl smělý projekt - postavit panelové sídliště. Později se zjistilo, že ani paneláky nelze stavět na špatném podloží, a tak na okraji bývalé cihelny stojí jeden smutný panelák jako memento nepodařeného ambiciózního projektu. Tímto domem končí i městská část a také veškeré přípojky - plyn, voda, elektřina ... prostě je to dům na hranici ničeho. I lidé v něm jsou na hranici ničeho. Původně státní dům pro státní zaměstnance - pracovníky služeb. Jenže podniky typu velkých hotelů a Potravin už dávno nejsou státní a navíc se všechny byty přidělily ve stejnou dobu stejně starým lidem. Pravda, některé byty se od té doby přece jen podařilo vyměnit, ale převážná většina lidí jen tiše touží dostat se pryč. Pryč od výhledu na hřbitov a krematorium, pryč od rušné silnice, někam, kde nebude jeden panelák, uzavřený mezi ulicemi rodinných domků, jejichž najitelé obyvatele "králíkáren" ignorují.  

Dřívější nájemníci - dnešní majitelé - jsou staří. Hodně staří. Dneska už jsou v důchodovém věku jejich děti, mající své vlastní děti ... ti šťastnější se dostali jinam, ti méně šťastní nevytáhli paty z rodného paneláku - vzali si někoho ze své ulice, protože s ním vyrostli. Spolu žijí, spolu pracovali a spolu také přišli o práci, když jejich podnik zanikl. Většinou bydlí ve svém bytě a prarodiče mají na dosah ruky. Ti pak mají štěstí v neštěstí - má se o ně kdo postarat. Skupinky nezaměstnaných postávají okolo domu, vyměňují si láhve s pivem, informace, klepy a klípky a občas zaběhnou domů a pomohou s tím, na co už rodiče nestačí.

Horší je to tam, kde zůstal jeden syn nebo dcera, sám už vyššího věku, a ten má práci. Ležící, nemohoucí člověk pak jen leží a čeká... Léta v bytě nad námi ležela ochrnutá paní. Rodina se o ni starala, pracovali na směny, aby se vystřídali u maminky. Léta jsem snášela, že když jí nechutnalo jídlo, vyhodila ho oknem - na náš balkon. Léta jsme poslouchali její volání o pomoc, monotónním, zoufalým hlasem, až do ochraptění ... několik hodin denně - volala, i když byli všichni doma ... dvakrát jsme nechali se souhlasem jejího druha úředně otevřít byt v domnění, že něco opravdu akutně potřebuje, protože on pracoval tak daleko, že nemohl přijet dřív než za hodinu a půl ... nikdy jsme jí nedokázali pomoci, nepotřebovala sanitku, nic ji nebolelo,  jen chtěla být buď mrtvá nebo s někým, ale v žádném případě ne sama, ležící a čekající. Umřela před rokem - po pěti letech trápení.

Letos ochrnul definitivně soused. Ležící, téměř nehybný, čeká, kdy jeho nevlastní dcera přijde z noční směny, aby jej oblékla, umyla, učesala, nechala odvézt na dialýzu a rychle se snažila prospat, než "dědu" zase přivezou zpět. Obden slyšíme přes tenkou panelákovou zeď, jak ji volá jménem - hodinu, dvě nebo tři, většinou brzo ráno - staří lidé nemohou ráno spát a on nechce být sám, a tak volá a volá, než usne. Dcera nepřijde - je v práci. Živí sebe, jeho, svoji dceru a její rodinu. Obden slyšíme jejich zápas - ona chce nachystat dědu na odvoz sanitou, on nechce, brání se, nechce nikam, chce mít klid, nevadí mu, že umře... Děda má štěstí v neštěstí - dokáže obsluhovat televizní ovladač, a tak máme téměř celý den a celou noc televizní zvuk zdarma - děda je totiž téměř hluchý.

A tak mě napadá - čím se ti lidé tak provinili, že mají peklo ještě na zemi? Je život opravdu povinný? A kdo má právo rozhodnout, kdy je to ještě život?