Nemívám deprese a netrpím na pocit, že „nic nemá cenu“. To ale zdaleka neznamená, že jsem nikdy nebyla v situaci, kdy mi bylo hodně smutno…

smByla. A podle počtu namalovaných obrázků evidentně víc, než jednou. Nepatřím mezi lidi, kteří jsou do společnosti ve chvíli, když mají starosti. Je to právě naopak.

V momentě, když se něčím trápím, chci být sama. Umím být sama. Co bych nesnesla, by bylo, být osamělá, a to je veliký rozdíl. Nemám potřebu zatěžovat svými chmurnými pocity okolí. Raději beru tužku, nebo štětec.

Všechno, co mě trápí, nebo jakýkoli problém, kterým trpí moje duše, hodím na čtvrtku.

Vedle toho si pokecám s andělíčky a požádám, aby mě to hodně brzy přešlo. Ne, není to infantilní model.

Já tyhle entity vnímám reálně, tak, jako lidi kolem sebe. Pouze s tím, že ONI mají zcela jiné metody, jak člověka povzbudit.

kNutno ale dodat, že mám kolem sebe nejen Anděly jako entity, ale také anděly v lidské podobě a nesmírně si jich vážím.

Má-li člověk přátele, jsou-li kolem něho ti, kteří dokáží přijít a aniž by byli žádáni automaticky pomoci a projevit účast, jen tak, aniž by za to cokoli žádali, takový člověk je víc než bohatý.

Protože láska a upřímná náklonnost, není samozřejmostí. I já jsem tu pro ně, jakmile potřebují.

Veskrze jsem veselá kopa a bez humoru bych se zcvrkla a umřela.

To ale nelze říci o mých obrázcích. Jsou smutné, depresivní a neveselé. A to je právě ono. Tím, že je to na nich, není to ve mně.

Moji přátelé pak chodí kolem nového obrázku se slovy „Ty vole, to si musela bejt ale ve schýze, co se ti proboha stalo?“

Co se mi podle vás tady dělo?

Největší legrace je, že pokud to uhodnete, bude to asi pravda, protože já už to nevím.

Reklama