alwin

Třináct let psího života se zdá hodně, ale když přijde čas loučení, zdá se vám to neskutečně málo. Věděla jsem, že ta chvíle jednou nastane, ale že mě zasáhne tak bolestně, jsem netušila.

Leden je pro mě snad prokletý měsíc. Před rokem tragicky zahynula „moje“ zlatá kobylka Sofinka. Pak nás opustil náš kocour Nikita a teď milovaný pejsek, kamarád a věrný průvodce Alwínek.

Možná ho znáte z těchto článků:

alwin

Přešel „duhový most“ říkají hezky „pejskaři“, ale to bolestné prázdno a ticho, které nastalo, to nezmírní.

O to víc, že jsme se museli rozhodnout pro eutanázii. Nebyla naděje na uzdravení a prodlužování jeho života za každou cenu nám přišlo jako zbytečné trápení. Ale nikdy nezapomenu na jeho odevzdanost a výraz v očích, když jsem ho hladila naposledy a jeho život pomalu vyhasínal v mém náručí.

Přijeli jsme domů a strašně plakali, ale ani jeden z nás nepochyboval o tom, že si pořídíme jiného pejska. Zase sheltii.

alwin

Dala jsem se do hledání chovatelských stanic a na několik z nich napsala otevřeně o své bolesti nad ztrátou Alwínka a prosbou o pomoc při hledání štěňátka. Hned druhý den přišla první odpověď a pak postupně další.

Projevy účasti a snaha pomoci pro mě byly pohlazením. Měla jsem štěstí ve svém neštěstí. Chovatelkami těchto něžných a inteligentních pejsků jsou většinou ženy, tedy osoby velmi empatické a solidární. Najednou jsem se stala součástí velké úžasné rodiny, která se mnou soucítí a dává mi sílu překonat ty nejsmutnější dny.

I když ani jedna z nich neměla aktuálně štěně k odběru, získala jsem alespoň naději, že se jednou dočkám.

A dočkala.

Jedno štěňátko si na nás přece jen počkalo. Nechci to zakřiknout, ale možná se to malé chlupaté klubíčko už brzy stane naším novým kamarádem.

Reklama