Před několika lety moje maminka onemocněla. Nejdříve nádor na tlustém střevě. To jsme zvládli obstojně. Vypadalo to, že se lékařům podařilo vše včas odstranit.
 

Pak přišel další šok. Bydlely jsme s maminkou v domě u nás na starém městě. Maminka tam bydlela 45 let a já od narození. Po revoluci dům byl navrácen církvi. Ten osudný rok se rozhodli, že dům zadaptují a budou tam mít kanceláře. Přišli za námi, ať si najdeme byt a že nám ho koupí.

Dobře našli jsme byt a všechno šlo dobře. Ve starém bytě se balilo, v novém řádili řemeslníci. Jednoho dne jsem přijela z nového bytu domů. Máma ležela a nemluvila. Myslela jsem si, že je
naštvaná, že jsem přijela dlouho. Jdu k ní. Povídám "Ty se mnou nemluvíš?" Tiše mi odpověděla "Já se nemohu hýbat."

Zavolala jsem pohotovost a staršího bratra.

S pohotovostí přijela lékařka (kamarádka mé známé), řekla mi "Maminka prodělala mozkovou příhodu, píchnu ji injekci. Vzhledem k večerní hodině ji raději vezmu do nemocnice."

Maminku naložili do sanitky a já s bratrem nasedla do auta a jeli jsme do nemocnice. Maminku si v nemocnici nechali. Druhý den mi ošetřující lékařka sdělila "Vaše maminka prodělala několik mozkových příhod najednou. Její postižení je rozsáhlé. Má ochrnutou pravou polovinu těla. U nás bude tři týdny a potom se budete muset rozhodnou zda ji přeložíte do léčebny dlouhodobě

nemocných nebo si ji budete moci vzít domů."

Rozhodla jsem se okamžitě, že maminka bude doma. Tak jsem urychlili práce v novém bytě, přeobjednali stěhováky a fofrem se balilo. Chtěla jsem, aby maminka přišla do nového bytu a vše bylo hotovo. Nastal nám hotový kolotoč. Já každý den do práce, za mámou do nemocnice. Pak zkontrolovat co se ještě v novém bytě má dělat. Nebýt mých bratrů a jejich žen, kteří se ujali zahrady a úklidu v novém bytě, tak nevím asi bych to za tak krátkou dobu nezvládla.
 

Maminku pustili z nemocnice a v bytě bylo hotovo, jen jsem ji pověsila obrazy na místo, kam si řekla a její pokoj procházel jen kosmetickými úpravami.

Myslela jsem, že mám to nejhorší za sebou. Ale opak je pravdou. Když jsem hrdě řekla, že maminka půjde domů, vůbec jsem si neuvědomila, co obnáší péče 24 hodin o postiženého. Ale opět nastoupila celá rodina. Švagrová je v plně invalidním důchodu, tak s maminkou trávila dobu, kdy já byla v práci. V práci mi vyšli vstříc a půjčili mi počítač domů, tak jsem část práce mohla dělat doma. Když bylo potřeba maminku pohlídat odpoledne nastoupili bratři. Oba také se ženami převzali starost o zahradu.

Je fakt jeden, že díky naší lékařce jsem získala kontakt na Charitu a soukromou rehabilitační sestru. Takže jsme měli i tyto pomocníky. 

3/4 roku jsme takto o maminku pečovali. Pravda je, že jsem usínala s nohama ještě na zemi a spala polospánkem.

Byla je psychicky i fyzicky vyčerpaná. Tahat bezvládné tělo, které ke konci mělo sotva 50 kg, je hrozné. Nakonec maminka zemřela. Pro ní to bylo vysvobození. Pro mě svým způsobem také. Kdo toto zažil dobře ví o čem mluvím. Po její smrti nám lékaři řekli, že její rakovina metastazovala do jater.
  

Naši rodinu to dalo ještě více dohromady a maminčina smrt nás doslova semkla.

S odstupem času se mě někteří známí ptají "Co by si udělala dnes, kdyby si se měla rozhodnou domů nebo LDN a věděla do čeho jdeš?". Říkám nevím, jak bych se rozhodla, kdybych tušila do čeho jdu. Asi stejně. Neodsuzuji však nikoho, kdo se rozhodně opačně. Mnozí lidé nemají psychickou ani fyzickou sílu dívat se, jak jim pod rukama odchází někdo z rodiny a nemají také zázemí jako jsem měla já. 

Reklama