Moje matka je úžasná žena. Kromě toho, že neumí francouzsky ani jezdit na koni, mi dala několik velmi cenných rad do života, jako třeba: „Zlato, ať ho miluješ jakkoli, tak ten účet na svý vlastní jméno nech, jak je." Nebo že život je příliš krátký na to, abychom uklízeli. To je obzvláště paradoxní, protože matka je ten typ, co jednou týdně leští skříně i zezadu, nadává svému manželovi, že nechává na ledničce otisky prstů, a mně, že chodím v kuchyni bosky a nechávám otisky prstů na zemi - což by nebylo tak hrozné, kdybychom my dva otiskovači postižené povrchy po použití přeleštili, ale my nic.

Moje kariéra se ubírá spletitými cestami, a protože mám nějaké morální zásady a takové to nepotřebné svinstvo, tak mi vždycky připadalo poněkud potupné žebrat o podporu v nezaměstnanosti, když se dala najít nějaká práce. A tak jsem se dostala na pozici pokojské v jednom hotelu dost velkém na to, aby se tam člověk řádně nadřel.
Ustlat sto třicet postelí denně: jedna deka váží asi tři kila a v rámci stlací akce je potřeba s ní zamávat nad hlavou. Vyluxovat sedmdesát pokojů a utřít v nich prach. Průmyslový vysavač je, milé děti, pěkná těžká kráva. Umýt sedmdesát koupelen. Několik hektarů chodeb a prostor k péči. Jednou týdně okna a čištění koberců na mokro.

A mezitím nějaký host potřebuje urgentní zásah, protože pozvracel koberec, a ať s tím někdo něco dělá, protože v hotelu má být uklizeno.
Kdyby se lidi v hotelích chovali jako doma, byla by celá záležitost podstatně jednodušší, protože neznám nikoho alespoň vzdáleně příčetného, kdo si lehne do postele v zablácených botách, klepe cigaretový popel na koberec, kouká, jak na libovolnou bytovou textilii přisychá barevná potravina... Nemluvě o opileckých večírcích, které lid chodí pořádat zásadně do veřejných prostor. Například, když se na saunová kamna naleje pivo, smrdí to úplně stejně, jako když se na horké šutry někdo vymočí, a zbavit se toho smradu je docela fuška. A dodnes jsem nezjistila, jaká potravina zanechá na koberci ty modré fleky, které se nedaly vyčistit. Nevěděla to ani ta paní, co nás učila v kursu pro uklízečky. Ano, kromě jiných kvalifikací mám i papír na to, že jsem uklízečka a že tedy váš mramorový krb nevyčistím kyselinou, stříbrné příbory louhem a podlahu z tropických dřev ocelovým kartáčem.

Moje kariéra hotelové služky skončila vcelku rychle, když jsem se na svém pravidelném kolečku s kýblem a vysavačem zakecala s hostem, který chtěl vědět, kam se dá v okolí jít na středně dloouhou túru a kde se v okolních kopcích dobře jí, a přistihl mě při tom šéf. Strašně mě seřval, jak je možné, že jsem se nepřiznala, že umím francouzsky, při ostrém pohovoru zjistil, co všecko ještě umím (kromě odstraňování skvrn od jídla a větrání šutrů ze saunových kamen) a přesunul mě do recepce, čímž mi umožnil poznávat nejen hygienické, ale i společenské návyky hotelových hostů.
Takže jsem si ověřila i z jiné strany, že lidi jsou horší, než se obecně ví.

A doma uklízím v podstatě ráda. Žádné modré jídlo na koberci, jenom tři okna... tak na co si stěžovat.

Gentiana


Milá Gentiano,
děkuji za super příspěvek. Takový óbr úklid si asi nedovede žádná z nás představit. A pak ještě uklízet doma, to by mě kleplo. A nic jiného by mi asi nezbývalo, neboť francouzsky neumím. :-)

Reklama