„Slečno?!“

„Prosím?“

Místo odpovědi se porcelánový talířek přisunul trochu blíž k její hlavě. Chvíli na něj ještě bez dechu zírala, než se jí nad složitým drdolem objevila bublina s nápisem AHA. Pak se naklonila nad talířek a vyplivla žvýkačku. Ča – ča – ča!

 

Seděla jsem v bezpečné vzdálenosti na oprýskané židli, jakých bylo kolem sálu spousta, a předstírala jsem, že mi to tak vyhovuje. O pár židlí dál seděla Jindra a ještě ta holka z béčka. A zrovna se bavily o tom, že jim to tak vyhovuje. Naproti to takhle vyhovovalo asi čtyřem klukům.

 

Asi jsem se nenarodila do správné doby, ale všechny ty návody, jak to udělat, abyste vypadala sexy a neodolatelně. Nebo romanticky. Nebo sportovně. Prostě jak si kdo vybere a pak se podle toho zařídí... tak tyhle návody mě nějak minuly. Seděla jsem na židli v děsivých šatech ke krku (žlutá s černou… co dodat). Kdybych se teď postavila a zvedla ruce k ramenům nějakého tanečníka, posunuly by se šaty směrem nahoru, zaklesly by se černým sametovým páskem (bože, zač mě trestáš?) za jedinou podprsenku padnoucí na moje prsa. Po spuštění rukou už to tak zůstalo. Neptejte se, jak k tomu došlo. Střih byl vybraný z Burdy a ta slečna na fotce vypadala skvěle. Jsem přesvědčená, že po všech dodatečných úpravách, ke kterým při šití došlo, by i ta modelka z Burdy měla potíže. Každopádně tohle byla jiná látka a zjistilo se, že je trochu průsvitná, takže bude lepší do ní všít podšívku. A taky vycpávky, protože nemám žádná ramena. A ta dýlka… tak takhle dlouhé ty šaty nebudou, to by tě hrozně zmenšovalo, krátké být nemůžou, to se nehodí… nejlepší to bude do půli lýtek. Do půli mých buclatých lýtek… A pásek dáme výš, to tě bude prodlužovat. A ten výstřih zrušíme. Ale hodil by se tam černý motýlek. A bylo to. Bylo to smrtící. Víc než ten růžový kostým, jehož popisem nebudu dále jitřit vaše rány způsobené předchozím popisem. A lesklé silonky a perleťová rtěnka (Regina). Růžová.

 

Je na čase přiznat, že do tanečních jsem šla dobrovolně. Každou sobotu jsem přijela odpoledne ze závodů v orientačním běhu, vymyla jsem bláto a listí z vlasů a za pomoci mnoha složitých postupů jsem se během půlhodiny proměnila z docela sympatické dívky do výše popsané kreatury. Byla zima, takže jsem si navlékla přes šaty bundu (takovou tu kabátovou bundu, která strašně sluší dívkám v katalogu módy NDR), lodičky jsem dala do igelitky (Botana Skuteč) a vklouzla do kozaček (ne do těch sexy kozaček, co se teď nosí, tyhle dostaly jméno podle nějakého pohoří a kdybyste je viděli, věděli byste proč) a vydala se pěšky podle řeky do okrajové části města. Do chodeb kulturního domu jsem dorazila s vlasy zplihlými vlhkem a nosem červeným od zimy. Nacpala jsem se mezi ostatní dívky do umývárny a pod červeným nosem jsem všemu dodala jiskru perletí na rty. Pleť se teď zdála mnohem žlutější a dílo zkázy bylo víceméně dokonáno. Ještě igelitku a kabát do šatny a jde se. Takže nádech! Zatnout paty v lesklých punčocháčích do páskových botiček na klínku a teď už jen udržet balanc cestou přes sál. Vědomí toho, co by se mohlo stát, kdyby mi ujela noha, mi vrylo do tváře tak sveřepý výraz, že by mě o tanec nepožádal ani Predátor.

 

Musím říct, že ten čas, kdy je Poupě v rozpuku a nejkrásnější… tak ten mi nějak ušel. Ne že bych se akné zbavila s pubertou, ale fakt je, že dneska se pohledu do zrcadla rozhodně nebojím tak jako tenkrát. Zvuk kornatějících tepen mě patrně slastně chlácholí. Stáří je krásné. Zvlášť když je vám třicet.         

Reklama