Po téhle slečně jsem prahnul a toužil alespoň tři roky. Ne že by se něco změnilo v mých pocitech, ale loni touto dobou se stalo něco, co učinilo konec mým už předtím dost chabým nadějím. Strávila u mě noc.

Nadbíhal jsem jí, sváděl ji, zval ji, kam vás jen napadne. Nebyla nikdy zcela proti, je příjemná, inteligentní a krásná – jako by měla předky v Indii, i když nemá. Její pokožka je v létě opálená do kakaova, miluje to horko, ve kterém na sobě nemusí mít oblečeno skoro nic, jen pár barevných hadříků, které jen zdůrazňují její touhu po životě a její dravost. Každý den, kdy se může nadechnout horkého vzduchu, který se kolem ní přímo vaří, je jejím svátkem. Ani vřelý vzduch totiž nemůže zůstat chladný k jejím půvabům.

Já vzplanul jako sirka, kdykoli jsem ji viděl. Kdysi, hned ze začátku, jsme se jednou políbili a vysvětlila mi, že to mám, abych na ni mohl vzpomínat. Jasně mi dala najevo, že dál se nestane nic. Následovaly desítky marných pokusů, pár bezesných nocí a jiné vztahy, které byly daleko reálnější a daleko méně romantické.

Pak se mi jednou ozvala, zrovna jsem seděl kdesi u vína a sepisoval si cosi, co by se později dalo rozpracovat. Řekl jsem jí, ať za mnou přijede. Byla horká noc, zrovna jako ty, které máme teď, v deset prý bude u mě. Ozvala se, když jsem už platil, že je u mě za pět minut. Přišla přesně s jedenáctou. Hodinu do půlnoci. Hodinu s ní.

Koupil jsem jednu láhev červeného s sebou a vzal ji na Kampu, kde jsme si našli jedinou volnou lavičku s výhledem na Karlovy lázně. Před nimi se jako mravenci hemžili cizinci, kteří místo toho, aby užívali čarokrásné noci, šli huntovat svoje uši na diskotéku. V duchu jsem se jim smál, já měl vedle sebe kouzelnou tmavovlásku s očima, kterým se nevyrovná ani ta nejjemnější belgická čokoláda.

Pak jsme si povídali a popíjeli víno. Seznámili jsme se na škole, kterou já už dostudoval, zatímco ona stála před zásadními zkouškami. Proto jsme od rad přešli k tématům, která s tím souvisela, ale šlo spíše o kulturu než o učení. Byl to hovor, který nás oba naplňoval, ve vzduchu bylo cítit jiskření způsobené dobrou konverzací, a nebýt jejího náboje, mnoho erotiky bych tom nehledal.

A pak jsme na lavičkách seděli sami a bavili se o vztazích. Oba jsme byli sami a malá ručička na dvojce hodin spolu s vínem udělaly svoje. Pak jsem na lavičce seděl jen já a ona na mém klíně. Líně se choulila a já cítil každou křivku jejího těla společně s vůní jejích vlasů. Pak jsem se s ní v náručí zvedl, zatočil se a se smíchem ji postavil na zem. Byl čas jít domů. Ke mně by nešla, ani jsem se nesnažil to navrhnout.

Noční tramvaj na Újezdu ujela před nosem, ale bydlel jsem tenkrát kus za Palackým náměstím směrem na Podolí, tak jsem jí navrhl chůzi až tam s tramvají, která jí pak pojede přímo. A dál jsme si povídali, ruku v ruce jsme přešli tichou Vltavu, ani těch lidí už nebylo tak strašně moc. Ujela i ta další tramvaj.

Najednou jsme byli u mě, potřebovala si něco vyřešit v koupelně, na zastávku to bylo co by kamenem dohodil. Pak seděla v houpacím křesle a já ji líbal. Její polibky byly zcela shodné s tím, jak vypadala – žhavé, smyslné, důrazné, ale něžné. A já věděl, že ji nesmím mít, abych o ni nepřišel navždy. V tom krátkém okamžiku, kdy jsem se potřeboval nadechnout, jsem vyhrkl, že si ustelu na koberci, že už nikam nemusí. Trvala na tom, že půjde. Došla až k posteli.

Ještě předtím jsem jí odvázal z krku šátek a pochopil, že pod ním skrývá klíč ke svému tělu. Noc se rozžhavila do ruda a já mohl obdivovat její dokonalá ňadra, o kterých by se dala napsat báseň obsáhlejší než Odyssea. Nesmím ji mít. Nesmím ji mít. Přitom jsem mohl mít úplně všechno. V okamžik, kdy její nahé tělo zazářilo do noci, zavřel jsem oči a snažil se nevnímat ty nejvýmluvnější pohyby, které jsem kdy zažil. Kdybych je nechal otevřené, nikdy bych se už nezbavil jejího těla při pohledu na každou jinou ženu. Zůstal jsem ale pevný, věděl jsem, že už teď jsem měl ležet na koberci, ale chutnala stejně jako vypadala… Jako nejjemnější belgická čokoláda. Noc ji strhla ze skály do rozbouřené vařící řeky, která se vzdouvala všude kolem nás.

Ji nakonec vyplavila krásně unavenou na břeh a já se v ní dál zmítal, sužován jejími rozpaky, které ke mně našly cestu dřív než k ní. Cítil jsem její vláčné tělo, které zapadalo do mého objetí, jako by bylo vyrobeno na zakázku samotným bohem. A cítil jsem, že jako nejvláčnější těsto v žáru pece pomalu tuhne. Možná jsem měl zavřít okno a duch okamžiku by se třeba neztratil po anglicku. A zcela jistě jsem měl dávno ležet na koberci, ale bylo pozdě. Její první slova zněla: „Musím domů!“

Něco ve mně umřelo. Stal jsem se sice světcem, ale andělé mnou stejně pohrdají. Zůstala ještě krásné půl hodiny, kdy čekala na první denní tramvaj. Půl hodiny, kdy její tělo leželo v mém náručí přesně tak, jak to mělo být. Jen duši jsem neobjímal. Na schodech mi se zajíkáním jen zopakovala, co jsem četl ve své mysli celou dobu. Tohle se jí nestává a stát se to nemělo. Dokonce se podivila nad tím, že jsem se s ní nevyspal. Řekl jsem jí, proč tomu tak je. Měla mě za vypočítavého filištínského, který nechce nic než svoje dobro. Bylo ještě šero, a tak nemohla vidět smutek v mých očích, ten bezbřehý smutek, který se v nich zračil.

Bude to rok, ale zase na ni myslím. Mohlo třeba jít o nejkrásnější milování v životě, ale také nemuselo. Vzpomínám na to, co jsem neudělal, a stejně jsem zřejmě udělal moc. Prý lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, ale není to pravda. Ta magie tehdejší noci je pořád ve mně, i s tím vším smutkem. Jí asi nikdy nevysvětlím, jak to bylo, ale i takový je život.

Šumařův blog je ZDE.

Reklama