Milá redakce, příběh "HOUBA" mi připomíná, jak jsem před dvěma lety šla s naším tříleťáčkem na preventivku. Že odpovědi na otázky barev a tak nebyly skoro slyšet, to by lékařka překousla,  ale když jsem se jí zmínila, že malý asi hůř slyší, to ji nadzvedlo.

I vyslechla jsem si kázání na téma nevychované dítko a rozmazlující maminka. Přece jasně vidím, že když se ho setřička potichu ptá, jestli chce bonbón, tak odpoví. Ale při zkoušce sluchu mlčel, nebo říkal "nevím".

Do papírů tak přišel zápis o tom, jak nespolupracuje.
Dostala jsem sprďáka jak malá holka a byla s dítkem odeslaná domů.

Ale nedalo mi to a šli jsme na ORL. Tam máme známou paní doktorku, co nám léčila holčičku a bere nás jako "svoje osobní pacienty". Vylíčila jsem jí, co mám za problém, ona se zasmála, pronesla něco jako "Kubajs, ty seš éro" a proměřila ouška přístrojem.

A pak pouze zkonstatovala, že Kuba může těžko spolupracovat při zkoušce sluchu, když je hluchej jak poleno. A jako bonus mi předvedla, jak Kuba opakuje slova, která ona nevyslovovala nahlas - stála před ním a on mistrně odezíral!!!

Dneska má Kubík po operaci, za všechno mohla jedna hnusná nosní mandle. Kuba zase slyší a patřičně toho využívá.

Jinak to nejkrásnější, co jsem od něho kdy slyšela, byla první souvislá věta po probuzení z narkózy: "Mami, venku krásně zpívá ptáček, to už jsem dlouho neslyšel."
Kuře

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Kuře, ještě že jsi volila tu lékařku. Chudák malý by se musel naučit odezírat i z ptačích zobáčků. :-) Míša

Dál posílejte své historky z lékařských pracovišť na redakce@zena-in.cz

Reklama