Slušnému chování se učíme odmalička. Pozdravit, poděkovat, poprosit ... základní věci, které umí (nebo by mělo umět ) i malé dítě.

Ale jak jsme na tom se slušností, zdvořilostí či taktem nyní v dospělosti?

 

Slušnost - je postoj člověka, jeho vnitřní ustrojení, je to kategorie etická. Guth-Jarkovský tvrdí: „Slušnost je blahovolné a dobrotivé smýšlení člověka vždy hotového k jistým obětem a jistému sebeza­pření, jehož vyžaduje život společenský vůči spolubližním.“

Zdvořilost je uvědomělým vnějším výrazem slušnosti. Slušnost může být člověku dána, zdvořilosti je nutné se naučit. Základem sluš­nosti je tedy úcta a ohleduplnost k bližním; zahrnuje i úctu k sobě samému. Slušný člověk zachovává ve všem míru. Zdvořilost má skuteč­nou cenu pouze tehdy, je-li výrazem vnitřní slušnosti, vnitřní dobré vůle jedince, jinak se stává společenskou přetvářkou.

 

Více než slušnost a zdvořilost je takt.
Takt je schopnost porozu­mění a vcítění se do situace druhého. Do jisté míry je vlastností vroze­nou. Nedostává se jí obvykle lidem egocentrickým, lidem, kteří jsou až přílišně zaujati sami sebou a sami sebe prosazují.

Jde o schopnost zvolit správnou formu, vy­hnout se ve společenském styku všemu, co by mohlo způsobit nevoli nebo být dokonce důvodem k rozporům. Takt je správnou a pravou mírou zdvořilosti, Přestože je takt do jisté míry intuitivní vlastností vroze­nou, která je nám dána v různé míře, je možné (a taky nutné) ji pěsto­vat. Výchovou a kultivací sama sebe ji získávat. To nás uchrání od situací, kdy druhého, byť nechtěně, urazíme nebo mu dokonce způsobíme bo­lest.

 

Připomeňme si...
Pozdrav: Ve společnosti platí princip přednosti. Ženy mají přednost před muži, starší osoby před mladšími, nadří­zení před podřízenými. Podle tohoto principu se řídí nejen pozdravy, ale i prakticky všechny ostatní formy společenského chování.

Pozdrav je projevem přátelství, zdvořilosti, úcty a respektu k druhému člověku. Jeho součástí je i způsob provedení. Pozdrav nemá být ledabylý, ale ani přehnaný, afektovaný. Má být pronášen zřetelně a s úsměvem, s vlídným pohledem do očí a mírnou úklonou hlavy. U muže by měla být úklona výraznější, u ženy menší, venku zdrženlivější, v místnosti výraznější. Nezdravíme s cigaretou v ústech nebo s rukama v kapsách.

Zvláštní situace: Zdravíme-li nové příchozí třeba v restauraci nebo někde u známých na večírku, pak je potřeba vědět, kdy je nutné vstát a kdy můžeme zůstat sedět. Zatímco muži musí povstat téměř vždy (vsedě zdraví pouze muže mladší, nebo výrazně níže společensky postaveni), žena zase téměř nikdy vstát nemusí. Pouze zdraví-li starší dámu, váženého seniora nebo osobu významnou.

 

Představování: Žena má ve společenském styku oproti muži vždy výsadnější, přednostnější postavení. V dané situací, kdy muž má nezbytnou po­vinnost představit se, žena tak učinit nemusí. Je na jejím uvážení, zda prozradí své jméno. Toto pravidlo se netýká styku pracovního, těch situací, kdy žena má iniciativní roli, v jakémkoli obchodním jednání (v rolích, které dříve byly vyhrazeny pouze mužům).


Vizitky:  K představování patří také vizitky, navštívenky. Jejich původním účelem bylo ohlášení návštěvy - odevzdávala se služebnictvu a podřízenému personálu v úřadech. V osobním styku je v tomto smyslu již obvykle nepoužíváme, ale při služebních jednáních je tato forma představení se dokonce společensky nejsprávnější. Vizitku odevzdáme sekretářce, ta nás ohlásí a oznámí nám, zda či kdy můžeme být přijati. Jestliže přijetí následuje ihned, a osloví-li nás přijímající jménem (a to je vhodné), nepředstavujeme se již znovu.
Při obchodních jednáních se společensky rovnocennými partnery je naopak vhodné odevzdat vizitku až po představení nebo i v průběhu vlastního jednání.

Oslovení: Při oslovování je nutné si zapamatovat, že v našich podmínkách oslovujeme pane, paní, slečno pouze osoby neznámé, tedy ty, kterým jsme nebyli představeni. V ostatních případech připojíme buď akademický titul, funkci nebo příjmení.
Křestním jménem oslovujeme pouze velmi dobré přátele a známé, zpravidla ty lidi, se  kterými si tykáme. Říkat však komukoli pouze příjmením je naprosto chybné a svědčí o nedostatku společenského taktu.

Telefonování: Při telefonování si především uvědomíme, zda voláme ve vhodnou dobu. Netelefonujeme brzo ráno, pozdě večer, v době oběda. Chceme-li telefonovat déle, poptáme se, zda nevyrušujeme. Při telefonech do zahraničí bereme v úvahu časový posun. Delší telefonické rozhovory je možné tolerovat jenom v těch případech, kdy nelze danou věc projednat v blízké době osobně. V žádném případě neobtěžujeme své přátele a známé kdejakou novinkou a banalitou, kterou jim můžeme sdělit při nejbližším setkání.

Povinností volajícího na soukromé číslo je okamžitě se představit. Volaný má povinnost pouze se ohlásit, buď slůvkem prosím, nebo telefonním číslem, představovat se jménem nemusí. V zaměstnání se ohlašuje volaný názvem instituce, konkrétního oddělení (např. odbyt), případně i jménem. Povinnost představit se je opět na volajícím. Telefonujeme-li přes centrálu, jsme naprosto struční. Nezdržujeme zdvořilostními obraty. Stačí pozdrav, slůvko prosím a žádané číslo nebo jméno.

Myslíte si, že v dnešní době slušné chování pomalu a jistě mizí? Nebo naopak máte zkušenosti, že lidé kolem vás se umí chovat podle zásad společenského chování? A jak jste na tom vy sama? Chováte se vždy a za každých okolností slušně, zdvořile a taktně?

Zdroj:www.chovani.unas.cz

Reklama