Reklama

Ano, já jsem jedna z těch, co se po rozchodu nakonec opět vrátily. Ovšem okolnosti mého návratu k bývalému partnerovi byli a jsou poněkud jiné, než, že by nás znovu spojila láska..

Žila jsem s Petrem 12 let a měla s ním 2 děti,ale spokojená jsem rozhodně nebyla. Ne že by byl zlý, ale moje láska k němu nějak vyprchala, já ho měla ráda, ale už jen jako dobrého přítele. Stále víc a víc jsem si uvědomovala, že ve svých 30 letech chci ještě žít a ne jen přežívat. Tak se stalo, že jsem se zamilovala do Martina, byl úplně jiný než Petr, jak vzhledově, tak i povahově. Nikdy předtím jsem nic podobného k nikomu necítila. Byla jsem tak zamilovaná a připravená okamžitě pálit mosty, byla jsem ráda, že jsem si Petra nikdy nevzala a plánovala s Martinem budoucnost. Všechno bylo tak krásné, skutečná pohádka. Petr to nesl velice těžce, ale já byla tak šťastná, že mi bylo všechno ostatní jedno. Byla jsem přesvědčená, že Martin je ten pravý, že on je ta moje osudová láska, kterou mi celý můj život předpovídají karty. Bohužel pohádka velice brzo skončila. Nebudu tady popisovat okolnosti našeho rozchodu, ale vina spočívá na mně a mé rodině, s kterou jsem okamžitě přerušila veškerá styky. I když jsem o hodně přišla, rodinu, některé kamarády, střechu nad hlavou, nikdy jsem nelitovala. To co mi Martin dal během té chvíle, co jsem s ním směla být, mi nikdy nikdo nedal a já mu za to děkuji.

Ač jsem se velmi trápila, dokonce se i zhroutila, bohužel nejsem žádná bojovnice a náš rozchod vzala s tím, že jsem prožila něco tak nádherného na co budu vzpomínat celý život a o Martina příliš nebojovala, hlavně proto, že jsem věděla, že je to moje vina a že jsem mu ublížila. Samozřejmě, že jsem se mu snažila všechno vysvětlit, ale on nereagoval vůbec na nic, tak jsem to vzdala.

Pak jsem zjistila, že čekám jeho dítě, od prvního okamžiku jsem ho milovala stejně jako jeho otce a nedokázala se ho vzdát. Bohužel i přesto se mnou Martin nechtěl komunikovat. Jediné co mi napsal bylo to, ať jdu na potrat, nebo to dám k adopci, že se mnou rozhodně dítě nechce. A tak jsem najednou zůstala sama s 2 dětmi, třetím v bříšku a kvůli těhotenství i bez práce. Tehdy přišel Petr a navrhl, ať se vrátím zpátky k němu, že mi odpustil, stále mně miluje a dítě se mnou vychová. Protože si nedovedu představit jak bych to zvládala sama, jak bych uživila své děti, vrátila jsem se.

Jsem ve 14 týdnu těhotenství a stále na Martina myslím, každá maličkost mi ho připomíná. Zatím jsem ho ještě ani na okamžik nezačala nenávidět, vůbec se na něho nezlobím a naprosto ho chápu a rozumím tomu proč. Také ho nechci a nebudu k ničemu nutit násilím, nemíním ho tahat po soudech a rvát se o svá práva. Je to zvláštní, ale je to tak. Pořád brečím a doufám / někde uvnitř ovšem vím, že zbytečně / že se ozve sám a odpustí mi. Vím, že to není k partnerovi fér, vím že mu tím hodně ubližuji, vím že je na mně vidět jak moc stále Martina miluji, ale nemohu si pomoci, srdci poručit nejde. Také mi je celkem jasné, že málo kdo pochopí mé jednání a porozumí mu.

Nevím co bude dál, nevím jak vydržet žít život bez lásky, vím jen to, že nelituji a udělala bych to znovu. Petr se opravdu moc snaží, a o to je to horší. A  já? Mně nezbývá nic jiného než se podřídit, smířit se s osudem a být vděčná partnerovi, že nás byl ochotný vzít zpátky a znovu se mnou vstoupit do té stejné řeky..

Dorule

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Dorule, je mi líto Petra, je to světec! Ale chápu i to, že láska buď je nebo není a nikdo si ji nedokáže vynutit násilím, i kdyby pohnul Sluncem. Tak je to s Petrem, ale i s Martinem. Osud ti zřejmě dává zakusit to samé, co jsi způsobila Petrovi. Co z toho vyplyne, záleží jen na tobě. Ale vezmi rozum do hrsti a nenech se unášet emocemi. Znám takové dva případy ze svého okolí a oba nakonec dopadly dobře. Simona

Jak bilancujete váš vztah vy, milé čtenářky? Pište na adresu:

redakce@zena-in.cz