Slova, která jsme slýchávaly v dětství, mohou ovlivnit náš další život víc, než si připouštíme. V tom dobrém, ale bohužel i v tom špatném. Psychologové by mohli na toto téma psát romány. A co je horší – často podsouváme nevědomky stejné věci i našim potomkům…

  • Ty jsi ale nešika.
  • Jsi zlá/ hloupá...
  • Zase jsi to rozbila? To jsi celá ty!
  • Vždycky všechno zkazíš.
  • Nikdy nic neuděláš dobře.
  • Ostatní děti se ti budou smát.
  • Nikdo tě nebude mít rád.
  • Je mi z tebe nanic.

Vždy mě zamrazí, když slyším nějakou maminku, jak říká tahle slova svému dítěti, navíc když je znát, že to patří do jejího takřka denního slovního repertoáru. Ne, nemusí jít z principu o špatné rodiče. Jen si v danou - často vyhrocenou chvíli - neuvědomují, jak silnou mocí tato slova působí na jejich potomky, zvlášť když se opakují, a nejde jen o výjimečný záchvěv bezradnosti.

Správná výchova není o tom všechno povolit a za vše chválit. Je to celoživotní škola pro děti i dospělé, kde by rodiče ale měli vědět, že každé slovo se počítá...

kid

Slova se totiž jako program uloží a pak už jen „slouží“ svému obsahu. Snižují dítěti sebevědomí a postupně se stávají realitou. Pojďme si to ukázat blíže na příbězích našich čtenářek.

Slova, na kterých vyrostla Lucie: Ty jsi ale trubka

Devětadvacetiletá Lucie vlastně nedopadla vůbec špatně. Vždy se dobře učila, vystudovala vysokou školu a našla si i zaměstnání, které ji baví. Co ale téměř nikdo neví, je fakt, že o sobě neustále pochybuje. Ani maturitní vysvědčení s vyznamenáním a dokonce ani vysokoškolský diplom totiž nedokázaly přemazat program, který svými slovy spustila její matka v raném dětství.

Sama k tomu říká: „Máma byla hodná, nikdy na mě nekřičela, nezlobila se, když jsem něco pokazila, ale až teď si uvědomuji, že její častá slova TY JSI ALE TRUBKA, která pronášela docela smířlivě a jistě v dobré víře, abych si z toho nic nedělala, ovlivnila moje sebevědomí. Každé selhání, které se mi přihodilo, jako pokažená písemka nebo špatná známka ze zkoušení, pro mě znamenala muka. Sama jsem si už kolikrát opakovala TO JSEM ALE TRUBKA, vždyť jsem to věděla a neřekla. Na vysoké jsem před každou zkouškou běhala na WC, protože jsem měla strašné nervy, že to pokazím a budu zase za TRUBKU. Vím, že to zní možná dětinsky a nedospěle, ale co byste čekali? Jsem přece TRUBKA...“

Slova, která slýchávala Andrea: Pán se bude zlobit

Pětadvacetiletou Andreu vychovávala hodně babička, která ji hlídala celý předškolní věk. Andrea měla štěstí. Nemusela jako většina dětí do školky. Babička se jí věnovala a zapojila ji do svých aktivit. Brala ji s sebou do muzea, kde dělala šatnářku, a na různé akce pro seniory, kde byla středem pozornosti.

A co k tomu říká Andrea? „Myslím, že se mi to tehdy líbilo. Vlastně jsem neznala nic jiného, ale věděla jsem od dětí z domu, že ve školce je to vopruz a nejhorší je zůstat po O. Pro mě byl jediným mrakem na nebi káravý pohled babičky a slova PÁN SE BUDE ZLOBIT. Pronášela je asi v případech, kdy jsem byla netrpělivá, možná hlučná, prostě kdy by mělo přijít nějaké výchovné napomenutí. Nic proti němu. Ale PÁN SE BUDE ZLOBIT na mě působí dodnes. Nikdy jsem vlastně nepochopila, jaký pán, a přesto mám dodnes hrůzu z toho, že se nebudu chovat podle něčí představy a že se někdo bude zlobit. A je jedno, zda kamarádka, s kterou se odmítnu setkat, protože se mi nechce, nebo manžel, kterému řeknu, že nechci jet na víkend na kola. Prostě mám v sobě hluboce zakořeněný pocit, že musím udělat to, o co mě ostatní žádají, jinak že se PÁN, za kterého si dosadím kohokoliv v mém okolí, BUDE ZLOBIT.

Přečtěte si také:

Reklama