Víte, že lze velice snadno rozpoznat, co si druhý myslí, když mluví, bez ohledu na to, co právě říká? Řeč těla, která se projevuje při každé komunikaci, je podvědomý model, který v zásadě nelze ovlivnit vůlí. I trénovaný lhář dokáže korigovat signály svého těla jen zčásti.

Prostřednictvím způsobu držení těla a jeho pohybů, výrazů obličeje, pohledů a pohybů očí, změn vzdáleností při komunikaci, pohybu v prostoru, rychlosti a hlasitosti řeči, a dokonce i způsobem, jakým komunikující zachází s časem, lze jeho vnitřní pocit rozkrýt, aniž by to věděl.

Jak by se asi změnil náš život, kdybychom dokázali z neverbálních signálů druhého přesně poznat, co si myslí a co cítí? Jak by se změnil život našich přátel, spolupracovníků, naší rodiny? Co kdyby všichni dokázali poznat totéž na nás? Jak by vypadal náš osobní a profesionální život, kdyby každý mohl přečíst naše myšlenky a pocity pouhým pozorováním našich neverbálních signálů? Přestali bychom si lhát? Jak by to pak vypadalo například při Pokeru?

Verbální komunikace                                                                
Slouží ke slovnímu sdělování abstraktních obsahů. Je úmyslná a je spojena s rozumem. Přemýšlíme o tom, co říkáme, a chceme nějaký efekt. Můžeme promyšleně lhát.

Neverbální signály
Jsou neúmyslné a zařizuje je za nás naše podvědomí, pocity a emoce. Je velice důležitá. Neverbální signály mohou být někdy silnější než slova. Nepatrný posunek dovede urazit - například klepání prstem na čelo. Jiná naopak vyjádří druhému nejen přízeň, ale mnohdy přímo lásku (poslání „hubičky“ pomocí dlaně). Neverbálně lze sdělit mnoho. Záměrně i zcela mimoděk.

V některých asijských zemích je úsměv projevem smutku. Je to skutečně tak, ačkoliv si my tady v Evropě pohřeb plný rozesmátých lidí jen těžko dovedeme představit.

Podle mnohých výzkumů se například pocit štěstí dá s velkou přesností určit z oblasti dolní části obličeji. Překvapení se identifikuje v oblasti čela a obočí a smutek a strach se dají s největší přesností určit v oblasti očí a víček. Rozčilení je pak rozloženo po celé ploše obličeje a je tedy třeba sledovat všechny tři zóny najednou.

Pohyby těla
Nejen výrazy obličeje, ale i přiblížení se k druhé osobě nebo naopak odstoupením něco sdělujeme. Je dobré to nepřehlédnout.

Ženy všeobecně stojí blíže k sobě než muži.  
Se zvyšováním věku mají lidé tendenci být ve větší vzdálenosti.
Děti stojí mnohem blíže k sobě než dospělí.
Lidé stejného postavení udržují menší odstup než lidé nestejného postavení.

Osobní zóny člověka
Někdo tomu říká „bublina“.  Je to prostor, u každého jiný, který již pokládáme za intimní, a ne každého sem vpustíme.

Zajímavé je, že je dost podstatný rozdíl v tom, kdo k nám vniká a jak si to vykládáme. Vleze-li  muž do naší, ženské, bubliny, chápeme to většinou jako pokus o dvoření či jako projev touhy po sblížení. Vleze-li tam muž muži, vyhodnotí to většinou jako útok či napadení.

Všichni dospělí lidé laskavě dovolují dětem proniknout do jejich osobní zóny, kterou před jinými dospělými chrání.

Jako boxeři v ringu
Už jste někdy pozorovali dva lidi při komunikaci, když jejich představa o velikosti „bubliny“ je odlišná? Je to velice zajímavé.

Je to „tanec“, který připomíná do určité míry pohyb boxerů v ringu. Pokud patříte k těm, kteří jsou schopni vnímat rovněž energetické pole, zjistíte také, kdo je takzvaně „na koni“.  Jeho energetické pole jako by požírá pole toho druhého. Barva aury se mění podle emocí.

Tato oblast společenského styku lidí je dosti důležitá a je velmi nevhodné a netaktní ji podceňovat.

Mácháme rukama každý jinak
Ve Spojených státech se při pozdravu používá mávání celou paží ze strany na stranu, ale ve velké části Evropy toto gesto znamená „ne“. V Řecku by mohlo být považováno dokonce za urážku osoby, na kterou máváte.

Gesto běžně používané pro vítězství (ukazovák a prostředník do „V“) bude v Anglii, pokud obrátíte dlaň směrem k obličeji, považováno za stejně urážlivé jako vztyčený prostředník.

Sevřená pěst se vztyčeným ukazováčkem a malíčkem se v Texasu považuje za pozitivní signál podpory, protože tam symbolizuje texaského dlouhorohého býka. Naproti tomu v mnoha státech Evropy je to urážka, která znamená „paroháč“. V určitých částech jižní Afriky znamená gesto odhánění zla a v jiných částech Afriky zase kletbu.

Ve starém Římě byly určité posuňky přímo osudové: Zdvižený palec znamenal život, palec k zemi znamenal odsouzencovu smrt.

Víte, proč to děláte?

Postoj se zkříženýma rukama je obranný – zcela nevěříte protějšku.

Ruce na břiše jsou přímo strachem z ohrožení.

Jedna ruka na břiše a druhá blízko hlavy – chcete, aby dotyčný už odešel.

Sedí-li člověk s nohou přes nohu, není si jistý.

Ruka na ústech při hovoru znamená - zajímá mě, co říkáš.

Hrabe-li si posluchač na nos, nebo opře-li se o židli s nádechem, začínáte ho nudit.

Zvedne-li posluchač hlavu, přičemž na vás začne jakoby ukazovat jeho brada, domnívá se, že plácáte nesmysly.

Absolutní znak usilovného přemýšlení je, když si prsty hladí prostor mezi očima. Je tam umístěno „třetí oko“ a naše podvědomá reakce je masáž tohoto místa, když opravdu něco potřebujeme „vyhrabat z hlavy“.

Řeč očí
Oči jsou skutečně zrcadlem duše.

V každé kultuře existují dost striktní, i když nepsaná pravidla zrakového kontaktu. Je nutno vědět, čemu je třeba věnovat pozornost při pozorování řeči očí:

Svými pohledy můžeme předávat celou řadu sdělení. Například jimi hledat zpětnou vazbu. Při rozhovoru se na druhého soustředěně díváme, jako bychom chtěli říci: „No tak, co si myslíš?“

V našich končinách například považujeme přímý zrakový kontakt za výraz poctivosti a otevřenosti, zatímco Japonci na něj často pohlížejí jako na signál nedostatečného respektu. Japonci se dívají druhému do očí jen nepříliš často a pohled trvá jen velmi krátkou dobu.

Ženy navazují a udržují zrakové kontakty (když mluví, i když naslouchají) častěji a déle než muži. Platí to jak v případě komunikace ženy se ženou, tak v případě komunikace ženy s mužem.

Pokud komunikujeme s někým, kdo při sdělování nám neznámého uhýbá očima od něho doleva, pak fabuluje. Pohledem vpravo vzhůru vzpomíná.
Vlevo dolů - přemýšlí o lži.
Vpravo dolů - nechce odpovědět.

Užijte si to, rozdíly jsou i jinde

Pokud v Belgii darujete někomu chryzantémy nebo v Číně hodinky, rozhodně si nevysloužíte přívětivé „ááách“, ale spíše se budete muset omlouvat a vysvětlovat.

Chryzantéma v Belgii a hodiny v Číně jsou připomínkou smrti a ubíhajícího času.           

Jste muž a přijdete na oběd ke svému keňskému kolegovi a přinese mu květiny. Ten je přijme zdvořile, ale vypadá zmateně. Další večer jde na návštěvu ke švýcarské kolegyni a dá jí čtrnáct rudých růží. Ta je přijímá také zdvořile, ale nějak divně se na nás dívá. Třetí večer daruje své íránské přítelkyni žluté růže a dočká se podobné reakce. Proč?

Protože v Keni se květiny dávají pouze jako vyjádření kondolence. Ve Švýcarsku jsou rudé růže symbolem milostného vyznání a žluté květy pro Íránce signalizují nepřátelství a negativní postoj dárce k obdarovanému.

Obdarujete svou čínskou přítelkyni sadou jídelních příborů, ale ona dar před vámi nerozbalí a vy se urazíte. Když ho rozbalíte, urazí se ona.

Číňané nemají ve zvyku otevírat dárky před dárcem. Nože a nůžky navíc pro ně symbolizují přerušení vztahů.

Sledujete signály těla při komunikaci s lidmi?

Reklama