Když Hanka začala chodit s Matoušem, netušila, co ji v jeho rodině potká. O matkách synů toho slyšela hodně, ale že to bude taková abatyše, to si nepředstavovala ani ve snu.

Slečno, Vy se doma před jídlem nemodlíte?

pray

Hanka se zamilovala do Matouše na letním táboře, kde byli oba jako vedoucí. Ona vedla starší oddíl, on mladší. Líbilo se jí, jak se k dětem chová, jak je na ně milý a hodný, všechno jim trpělivě vysvětluje.  
Když byli večer táborové ohně, Matouš se nikdy s ostatními nenapil a ani nekouřil.
„To není možné, takoví kluci už dnes snad ani neexistují,“ utrousila její kamarádka.
„Myslíš, že někoho má?“ zeptala se Hanka.
„Myslím, že ne, jestli není náhodou na kluky, je nějaký divný,“ uzavřela kamarádka debatu.  

Matouš ale na kluky nebyl. S Hankou se na táboře sblížili a scházeli se i po jeho ukončení. Hančini rodiče si Matouše oblíbili.
„Takový slušný kluk, Haničko, máš opravdu štěstí.“

Chodili spolu asi tři měsíce, když se Hanka začala blíže zajímat i o Matoušovy rodiče, nikdy o nich moc nemluvil, nechtěl ani, aby chodila za ním domů, vždycky přišel on pro ni.
„Ty se za své rodiče stydíš?“
„Ale ne, ale oni jsou takoví jiní, víš.“
„Jak jiní?“
zajímalo dál Hanku a trvala na tom, že by je chtěla poznat.

A tak ji jednou Matouš zavolal, že ji zvou jeho rodiče v neděli na oběd.
„Jé, to je super, ti jsou hodní.“
Moc se těšila, až je pozná, určitě budou fajn, jinak by neměli tak skvělého syna.

Hanka přijela přesně ve 12 hodin, Matouš už ji čekal u domovní branky.
Hned v předsíni si všimla obrovského kříže na stěně
„Ten je krásný,“ vydechla.
Její zrak upoutala ještě i na stěně visící malá nádobka na svěcenou vodu.
„V tom je opravdu svěcená voda?“ zašeptala Hanka směrem k Matoušovi.
„Nevím, asi jo,“ odpověděl.

Vešli do velkého pokoje, který sloužil jako obývací pokoj a rovnou i jídelna. Všude na stěnách visely obrazy svatých, sošek zde bylo víc než v kostele. Za velkým kulatým stolem seděli svátečně ustrojeni Matoušovi rodiče, kteří jakoby svou vizáží zapadali mezi všechny svaté na okolních obrazech.
„Rodiče jsou silně věřící,“ vysvětlil Matouš Hance.
„Ale to jsi mi mohl říct rovnou, za to se přece nemusíš stydět.“

Oba rodiče se k Hance chovali velmi vlídně a mile, chvilkami jakoby až vlezle. Pořád se usmívali, mluvili tiše a pomalu. Nejvíce je zajímalo, zda chodí její rodiče do kostela a jsou věřící. Po záporné odpovědi se zatvářili zasmušile.
Když přinesla Matoušova maminka velkou polívku na mísu, začali se před jídlem modlit. Matouš taky. Hanka ho tak viděla poprvé.
„Slečno, vy se s námi před jídlem nemodlíte?“
„Já to neumím,“
špitla Hanka.
„Nevadí, já Vás to naučím,“ řekla medovým hlasem Matoušova matka.
„Ne, děkuji, snad až jindy,“ odpověděla Hanka.
Rodiče se podívali na svého syna poněkud vyčítavým pohledem.  
„Matoušku, ty víš, že jsme ti nikdy do ničeho nemluvili, ale tohle se nám nelíbí.“

Hanka se najednou cítila jako vetřelec. Pochopila, že je někde, kam nepatří a kde se necítí dobře, protože ji tam nechtějí. Došlo jí, proč ji Matouš nechtěl rodičům představit. Protože není věřící. Ale to snad už v této době nehraje roli? Vždyť je 21. století!

Nakonec se s Matoušem rozešli, to když jí přišel oznámit, že ji má moc rád, ale rodiče s jeho známostí nesouhlasí.

„On je fakt divný,“ volala ještě ten den své kamarádce.
„Ke všemu musí mít svolení od své matky. Víš, že jsme spolu ještě ani nic neměli?“
„No, já myslím, že s Tebou by mu to ani nepovolili,“
zasmály se obě kamarádky a uzavřely jednu kapitolu nepodařené lásky.

Čtěte také:

Reklama