Narodila se v roce 1880 do dobře situované rodiny a do svých devatenácti měsíců to bylo zdravá, veselá a zvídavá dívenka, která přinášela rodičům radost. Jenže pak onemocněla. Sotva dvouleté dítko se najednou zmítalo ve vysokých horečkách a lékař rodiče připravoval na nejhorší. Dodnes se odborníci nemohou shodnout, zda se jednalo o tehdy ještě neznámou meningitidu, hemolytický streptokok nebo spálu.

Nemoc připravila malou Helen o dva důležité smysly – sluch a zrak. Bezproblémová holčička se rázem změnila. Chvíli byla agresivní, jindy apatická, ale většinou nespoutaná a neukázněná. Nepředstavitelné! I rodiče byli zoufalí.
Matka to ale nevzdala, i když později přiznala, že byly chvíle, kdy si přála, aby Helen raději zemřela. To když převrátila kolébku s mladší sestřičkou nebo matku úmyslně zamkla a později totéž zopakovala i se svou učitelkou. Dělala hrozné vylomeniny! Rodiče nakonec pochopili, že musí vyhledat pomoc. Rodinný lékař jim dal kontakt na dr. Alexandra Grahama Bella.

Jeho jméno máme spojeno s vynálezem telefonu. Ano - jenže on sám se v počátcích své kariéry věnoval i problematice hluchých či hluchoněmých dětí a jejich integraci do společnosti. Díky němu přišla do rodiny Kellerových jednadvacetiletá lektorka Perkinsova institutu pro nevidomé Anne Sullivanová. Ta prožila neradostné dětství jako poloslepý sirotek ve zchátralém chudobinci v Massachusetts. Ve čtrnácti letech přišla do Perkinsova ústavu jako negramotná a téměř tak neukázněná jako Helen, když ji Anne poznala. V ústavu pak získala vzdělání a prodělala řadu náročných operací, díky nimž se lékařům podařilo jí zrak zachránit.
Anne se stala nejdůležitější osobou Helenina života. Mnohdy s ní musela jednat i drsně a neustupovat jí. Sedmiletá Helen byla velice svéhlavá. Ničila hračky, odmítala spolupracovat, týrala Anne, které dlouho trvalo, než ji zkrotila.
A tak začátky nebyly vůbec jednoduché a znamenaly obrovské fyzické, ale zejména psychické vypětí pro Anne, která se snažila vysvětlit Helen význam jednotlivých slov. K tomuto účelu jí vyklepávala do dlaní speciální prstovou abecedu. Helen to zpočátku nechápala. První slovo, které jí vyťukala a pochopila ho, bylo doll = panenka, kterou jí dala do druhé ruky.



Jednou Helen strčila ruku pod tekoucí vodu. V tento moment ji Anne napsala na dlaň slovo voda. Od této chvíle začala Helen chápat a učila se rychle. Naučila se i Braillovo písmo a dokonce i mluvit. Metoda Tadoma spočívala ve vnímání mluvené řeči např. hluchoslepými osobami nahmatáváním vibrací hlasivek, pohybů dolní čelisti, rtů a obličejových svalů mluvčího.
Nejdříve Helen navštěvovala Perkinsův institut pro nevidomé a pak také školy pro neslyšící. Všude ji doprovázela Anne, byla její asistentkou i při studiu už na normální střední škole i na Harvardově univerzitě.

Vypadá to jako z říše sci-fi, ale i když Helen neviděla, ani neslyšela, naučila se i psát. Kromě toho se zapojila do veřejného života a stala se členkou socialistické strany. Bez své obětavé Anne by toho ale nedocílila. V roce 1903, tedy před ukončením univerzitního studia, Helen vydává knihu Příběh mého života a pak následují další knihy. Celkem se stala autorkou 12 knih a množství článků.



Ani když se Anne Sullivanová provdala za Johna Macyho, vydavatele první úspěšné Heleniny knihy, svou chráněnku neopustila. Ta se s ní odstěhovala do jejich rodinného domu. V roce 1914 Anne onemocněla, a tak bylo nutné najít pomocnici. Najali si Polly Thompsonovou, pozdější Heleninu sekretářku. V témž roce se John Macy s Anne rozešel, protože se cítil stále odstrčenější. Manželé se nikdy nerozvedli a zůstali přáteli až do Johnovy smrti.

Postupně Polly začala nahrazovat churavějící Anne, doprovázela Helen na jejích cestách po světě, kde sbíraly finanční prostředky pro nevidomé. Jako členka socialistické strany bojovala Helen za volební právo a rovnoprávnost žen. Získala mnohá ocenění, spřátelila se s řadou významných osobností a byla představena 12 americkým prezidentům. V šedesátých letech prodělala dva infarkty a zemřela v spánku v roce 1968. Přežila obě své obětavé pomocnice Anne i Polly, bez nichž by nemohla existovat…
Jednou prý řekla: „Víte, co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.“



Přestože byla hrdá na to, co dokázala a považovala to za štěstí, mělo to k dokonalosti daleko. Uvědomovala si, že jí něco chybí – toužila po lásce. Jedno věděla. Kdyby viděla, určitě by se vdala! Jednou prý k tomu měla docela blízko. V šestatřiceti letech se málem provdala za Petera Fagana, devětadvacetiletého novináře a stranického kolegu. Svatba měla být tajná, jenže bulvární novináři to vypátrali. A najednou byl konec… Velkou roli tehdy hrály předsudky. Jestli to byl vztah jen platonický či ne, není dodnes jasné…

Foto: Wikipedie
 
Ve volném seriálu o slavných a zajímavých ženách jste si mohli také přečíst:

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama